Rail blog

  V listopadu 2021 jsem po roce opět navštívil Lucembursko. Ačkoliv se Lucemburské velkovévodství se svou rozlohou 2586 km^2 řadí mezi nejmenší evropské státy, i zde existuje železniční síť o celkové délce 275 km. Infrastrukturu a osobní dopravu provozuje státní společnost CFL (Société Nationale des Chemins de Fer Luxembourgeois). Nákladní dopravu obstarává CFL Cargo, které bylo v roce 2006 vyčleněno z unitárních CFL. Lucembursko je na poli veřejné dopravy unikátní v tom, že od 29. 2. 2020 je jízdné pro všechny občany i návštěvníky země zcela ZDARMA! Ať už se jedná o vlaky, autobusy, tramvaje i lanovku v Lucemburku, do žádného z těchto dopravních prostředků nepotřebujete jízdní doklad. Hlavním cílem tohoto kroku bylo snížit v zemi zahlcení automobilovým provozem.

S příchodem nového grafikonu vlakové dopravy dne 12. 12. 2021 dochází na území Středočeského kraje k zastavení osobní dopravy na nejméně vytížených lokálních tratích. Na dalších pak dochází k citelné redukci stávajícího provozu. K této redukci provozu dochází z důvodu velmi nízkého využívání vlaků cestujícími a snahou kraje tak redukovat vysoké náklady na jejich provoz. Zastavování provozu vyvolalo silný mediální odpor zejména v řadách železničních odborářů a části šotoušské veřejnosti. Ve věci se angažoval také bývalý (super)ministr dopravy Ing. Karel Havlíček ve snaze získat politické body v nadcházejících volbých do Poslanecké sněmovny. Postoj kraje změněn nebyl a redukce bude se změnou grafikonu provedena. Krajská pokladna tak ušetří přes 52 mil. Kč ročně.

Brejlovec 754.067 obdržel během roku 2021 nový slušivý retro nátěr. Dne 26. 9. 2021 byl zachycen v čele rychlíku z Luhačovic do Prahy nedaleko Popovic u Uherského Hradiště.

V první části cestopisu "S Vlakfestem do Bosny" jsme si popsali dlouhou cestu k bosenským hranicím a zastavili jsme se v Banja Luce a v Mostaru. V druhé části jsme se pak podívali do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny. V závěrečné třetí části navštívíme úzkokolejku v Banovići a rozloučíme se se Sarajevem. Nakonec doputujeme zpět do Čech.

V první části cestopisu "S Vlakfestem do Bosny" jsme si popsali dlouhou cestu k bosenským hranicím a zastavili jsme se v Banja Luce a v Mostaru. Nyní pokračujeme návštěvou Sarajeva, hlavního města Bosny.

Milí čtenáři, v srpnu 2021 jsem se zúčastnil jedné z dosud nejlepších železničních akcí za svou cestovatelskou a šotoušskou kariéru. Spolek Vlakfest pod vedením mladého dobrodruha Alberta Fikáčka uspořádal ve dnech 22. 8. až 29. 8. 2021 železniční výpravu do Bosny a Hercegoviny zvláštním vlakem. Tato balkánská země stojí tak trochu stranou zájmu masového turismu, navíc vlakem se do Bosny vůbec nedostanete. Proto jsem neváhal ani minutu a na zájezd se přihlásil. Původně byla cesta naplánována již na léto 2020, bohužel obavy účastníků z pandemie koronaviru způsobily roční odsun akce. I přes to všechno jsme si cestu naplno užili. Tímto cestopisem bych chtěl nabídnout celkový pohled na akci z pohledu fanouška železnic, který byl pro velkou obsáhlost rozdělen do tří kapitol:

Regionální trať č. 233 Čelákovice – Mochov s délkou 4 km se nachází cca. 10 km severovýchodně od hlavního města Prahy. Spojuje obec Mochov (1032 obyvatel) s městem Čelákovice. Nachází se na ní jedna mezilehlá zastávka Mochov zastávka, která byla zřízena v blízkosti elektrické rozvodny, kam odbočuje i vlečka zaústěná do tratě. Trať byla vystavěna v roce 1883 pro potřeby cukrovaru, osobní doprava byla zavedena až za 2. Světové války. Cukrovar zkrachoval, na jeho místě byly postaveny v 50. letech známé mrazírny, vyrábějící například Mochovskou dršťkovou polévku či Mochovskou zeleninu. Mrazírny již dnes také neexistují, stejně tak železniční vlečka zaústěná přímo do stanice.

Léto bývá tradičně nejplodnějším obdobím roku v oblasti cestování i fotografování, kdy teplé počasí a čas dovolených svádí vyrazit někam do světa, nebo alespoň k trati. To platilo i v mém případě. Začátek července jsem strávil v Černé Hoře (cestopis již vyšel ZDE ), následně jsem po celé léto podnikal cesty po republice. Následně na konci srpna jsem pak vyrazil opět do bývalé Jugoslávie, tentokrát do Bosny a Hercegoviny. Přijměte prosím pozvání ke shlédnutí toho nejlepšího, co jsem během léta zachytil svým fotoaparátem.

V sobotu 24. 7. 2021 se na staré Tišnovce, trati 256 Tišnov - Žďár nad Sázavou, ukázal poněkud neobvyklý vlak. Pro skupinu fotografů byl objednán zvláštní foto manipulační vlak v trase Žďár nad Sázavou - Nedvědice, přičemž zlatým hřebem celé akce byl posun na vlečku odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka státního podniku DIAMO, kde se dříve těžil a nakládal uran.  V čele zvláštního nákladního vlaku se objevila netradičně lokomotiva Českých drah, a to vzorně udržovaný brněnský Lachtan 714.028. Samotná řada 714, která vznikla přestavbou legendárních "pilštyků" řady 735 v 90. letech, k trati dříve neodmyslitelně patřila. Za starých časů obstarávala vozbu osobních i nákadních vlaků na Tišnovce. Po rozdělení Českých drah na osobní a nákladní dopravu přešla řada 714 kompletně do osobní vozby a v čele manipulačních vlaků se již nevyskytovala. V prosinci 2009 pak na Tišnovce skončilo turnusové nasazení Lachtanů i v osobní dopravě, jejich další nasazení bylo již pouze jako záskok na nes

S příchodem července přichází kromě hezkého letního počasí také čas dovolených. A jelikož díky státním svátkům ve dnech 5. 7. a 6. 7. 2021 vyšly rovné čtyři dny volna, nastala ideální příležitost někam vyrazit. Dlouho jsem rozmýšlel, co podniknout, přece jen Covidová opatření cestování stále značně omezují. Teprve tři dny před odjezdem jsem se rozhodl, kudy povedou mě kroky. Vydal jsem se přes Srbsko do Černé Hory, poslední země bývalé Jugoslávie, kterou jsem dosud nenavštívil. Vzal jsem si v pátek 2. 7. volno a již ve čtvrtek odpoledne se vydal na cestu.

Brejlovec 754.024 jako náhrada lokomotivy řady 362 veze jednoho z "Mnichováků"  Železniční stanice Beroun je významný železniční uzel nacházející se na jihozápadě od Prahy. Leži na hlavní trati z Prahy do Plzně, odpojuje se odsud lokální trať do Rakovníka. Je konečnou osobních vlaků pražské příměstské dopravy. Za stanicí pak dochází ke změně napájecí soustavy ze stejnosměné na střídavou. Jako spousta železničních uzlů bylo nutno i ten berounský modernizovat. Modernizace uzlu probíhala v letech 2016 až 2021, přičemž modernizace nástupišť ve stanici započala v roce 2018 a byla dokončena v roce 2019. Následujících několik obrázků pochází z návštěvy staveniště, která proběhla v říjnu 2018.

Květen a červen uběhly jako voda a tak nastal čas se ohlédnout, co se mi podařilo v těchto měsících zajímavého zvěčnit. Květen byl poměrně nudným a neaktivním měsícem, nicméně s přicházejícím létem se červen obrátil ve velmi příjemný a aktivní měsíc. Díky pozvolnému uvolňování Covidových opatření bylo možno se snadno dostat do zahraničí a vyrazit za dobrodružstvím. První letos navštívenou zemí bylo Polsko, kam však člověk stále potřeboval mít negativní test. Jedna z prvních zemí, do které bylo možno vycestovat bez žádných testů a omezení bylo Švýcarsko, kam jsme se vydali na celkem osm dní. 

V létě roku 2018 jsem se vydal na jednu z nejzajímavějších železničních výprav, do tajuplné Albánie. Vůči této zemi existuje ve světě spousta předsudků, nicméně přes svou dřívější izolovanost od okolního světa za komunismu a překotný vývoj v 90. letech je dnes Albánie vcelku bezpečnou evropskou zemí. Pro českého fanouška železnic jsou albánské železnice zajisté to nejexotičtější, co je možno v Evropě spatřit, zvláště díky provozu československých lokomotiv řady T669.1 známých pod přezdívkou Čmelák , které vyrobila přažská lokomotivka ČKD. Vydejme se tedy na cestu po Albánii vlakem.

Léto je určitě bezesporu nejlepší část roku pro cestování po světě. Proto jsem se i já v létě 2018 opět vypravil poznávat nové kraje. Již třetím rokem jsem objevoval tajemná zákoutí Balkánu a jeho železnic, proto jsem se rozhodl navštívit země, které jsou i přes dnešní otevřenost světu stále pro železniční cestovatele tak trochu tajemné. Jsou to Kosovo a Albánie.

Milí železniční přátelé, měsíce březen a duben jsou za námi a tak opět přišel čas se ohlédnout, co se mi podařilo objektivem fotoaparátu zachytit. Bohužel tyto dva měsíce byly poznamenány zásadním omezením volného pohybu obyvatel od 1. března až do 14. dubna 2021. V této době jsme mohli pouze do zaměstnání nebo na procházku v domovské obci. Přesto jsem se snažil s fotografováním nezahálet a pár zajímavých snímků pořídit. Stejně jako v lednu a únoru, i nyní vzikly všechny fotografie u nás v tuzemsku.

Svobodné Heřmanice jsou jedním ze zajímavých míst české železniční sítě. Jednak svou minulostí, která této pusté dopravně udělila statut koncové stanice, ale také svou odlehlostí v oblasti, kde lišky dávají dobrou noc. Rovněž zde byla zastavena pravidelná osobní doprava. S příchodem roku 2014 se toto ospalé místo probudilo k životu.

V minulém, v pořadí druhém díle cestopisu jsme poznávali Lucembursko, krátce se seznámili s jeho železnicemi a hlavním městem. Ve třetím závěrečném díle budeme cestovat do cíle naší výpravy, do Paříže a konečně se svezeme po vysokorychlostní trati. Poté se následně vrátíme domů.

Dne 26. 9. 2017 byla slavnostně proražena druhá (severní) tunelová trouba nejdelšího železničního tunelu v České republice, tunelu Ejpovice, s celkovou délkou 4150 m. Ražba probíhala ve směru Ejpovice - Plzeň-Doubravka. Razící štít nejprve prorazil první (jižní) tunelovou troubu již 7.6.2016, následně se přesunul zpět do Ejpovic a zahájil ražbu druhé trouby.

V prvním díle cestopisu jsme opustili Českou republiku a navštívili města Norimberk a Štrasburk. V druhém díle budeme v cestě pokračovat a podíváme se do Lucemburska. Lucemburské velkovévodství patří se svou rozlohou 2586 km^2 mezi nejmenší evropské státy. Nachází se vklíněné mezi Německem, Francií a Belgií, přičemž vliv všech tří států se zde mísí dohromady. Výsledkem je potom tento zajímavý státní útvar. Návštěvu této země rozdělíme v cestopise na dvě části – v první části se seznámíme se zdejšími železnicemi. V druhé se podíváme po hlavním městě, včetně vojenského hřbitova americké armády z Druhé světové války.

Léto roku 2020 se neslo ve znamení poměrně poklidných prázdnin, kdy epidemie koronaviru ustoupila a lidé se bez větších starostí věnovali svým dovoleným. Nicméně ke konci léta se však začalo ukazovat, že tento pozitivní vývoj zde nezůstane napořád a ke konci srpna již byl znát návrat epidemie v rostoucím počtu nakažených nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích. Proto jsme se na přelomu srpna a září rozhodli vypravit se do západní Evropy, dokud to ještě bezpečnostní situace dovolila.