Na přelomu září a října 2025 jsme se vydali na čtrnáctidenní putování po Zakavkazsku. Během naší cesty jsme navštívili Ázerbájdžán a Gruzii. Cestopis je více obsáhlý, proto jej rozdělím do tří dílů. V prvním se budeme věnovat Ázerbájdžánu, v druhém a třetím díle se podíváme do Gruzie.
Naše cesta začala na letišti v Baku na břehu Kaspického moře a pokračovala přes města Şəki a Balakən, u kterého jsme překročili pozemní hranici. Od ní jsme pokračovali do Tbilisi, hlavního města Gruzie, s krátkou zastávkou v městečku Sighnaghi. Z Tbilisi cesta pokračovala do Gori, Borjomi a Čiatury. V Kutaisi jsme se na dva dny odklonili od cestovního plánu a navštívili horské městečko Mestia na Kavkaze. Odsud jsme pokračovali do Batumi, významného letoviska na pobřeží Černého moře a pomyslného cíle výpravy. Poté následoval návrat do Kutaisi a letecký návrat domů.
Ázerbájdžán je vnitrozemský stát ležící na břehu Kaspického moře. S rozlohou 86 600 km² je největším ze tří Zakavkazských států. Náleží k němu také exkláva Nachičevan, která je od zbytku země oddělena územím Arménie. Hlavní město je Baku s 2,3 miliony obyvatel. Počet obyvatel země je zhruba 10 milionů, dalších šest až deset milionů čítá diaspora ve světě. Téměř všichni Ázerové vyznávají islám. V čele země stojí od roku 2003 prezident Ilham Alijev. Ten převzal moc od svého otce Hejdara Alijeva, který zemi vládl v letech 1993 až 2003 a stál v čele AZSSR v letech 1969 až 1982. Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu v roce 1990. Již před rozpadem SSSR začala v roce 1988 válka o Náhorní Karabach s tamními etnickými Armény. Tento konflikt byl definitivně ukončen až v roce 2023, kdy ázerbajdžánská vojska obsadila celé území Náhorního Karabachu a arménské obyvatelstvo uprchlo do Arménie. Pro vstup do země je potřeba vízum. To je možné vyřídit elektronicky na internetu. Cena je 30 USD.
Cesta začíná na brněnském hlavním nádraží, kde nasedáme do Regiojetu směr Budapest Déli. Obědem a procházkou v centru strávíme pár hodin, poté se přesouváme metrem a autobusem na letiště Ference Liszta. Ve 22:00 odsud odlétá spoj společnosti Wizzair do Baku. Let trvá téměř čtyři hodiny a není vůbec pohodlný. Krátce před čtvrtou ranní místnho času přistáváme v Baku na letišti Heydara Alijeva na terminálu 2. Je zde dvouhodinový časový posun proti středoevropskému času. Po delší pasové kontrole, předložení víza a obdržení vstupního razítka se potřebujeme dostat do města k hotelu. V Baku funguje taxislužba Bolt. Bohužel ázerbajdžánský provozovatel nechce akceptovat naše platební karty. V terminálu 1 proto vybíráme hotovost a Bolta odteď platíme hotově. Cesta z letiště do města vyšla na 21 Manatů. Během cesty po dálnici lze ve vzduchu cítit odér okolních ropných polí. Do postele uleháme v sedm ráno tamního času.
Náš postsovětský hotel se nachází poněkud stranou od centra města, nicméně pět minut daleko se nachází stanice metra Gənclik, odkud jsou to do starého města čtyři stanice. Pro cestování v metru jsme zakoupili kartu, na kterou se nabíjí peníze v automatu. Jedna jízda stála 0,50 Manatu. Metro je sovětského typu a jezdí v něm nám známé soupravy 81-71 po modernizaci. Platí zde přísný zákaz fotografování a u vchodů jsou zavazadla kontrolovány rentgenem. Bezpečnostní opatření byla zavedena po útoku arménských útočníků v roce 1994, kdy zahynulo 14 osob. V roce 1995 se stala tragická nehoda zapříčiněná technickou závadou, při níž zemřelo téměř 300 osob. Centrum města je „paralyzováno“ probíhajícími závody Formule 1 v rámci „Velké ceny Baku“. Máme štěstí, dnes probíhají pouze tréninkové jízdy a máme možnost se podívat zdarma na tyto ohromně rychlé stroje. Samotné historické centrum Baku není příliš velké, jeho uličky jsou však klidné a nenachází se zde velké davy turistů. Podél Kaspického moře se nachází příjemná promenáda s výhledem na moderní zástavbu.
 |
| Vyhlídka na večerní Baku. |
 |
| Nová výšková budova Crescent City ve tvaru půlměsíce ještě není dokončena. |
 |
| Klasikcý nápis "Miluji Baku", za ním se nachází Heydarovo kulturní centrum. |
 |
| Volha GAZ-21 odstavená v jednom z průchodů v centru města. |
Kousek od centra se nachází pozemní lanovka, která cestující vyveze k Aleji mučedníků, kde se nachází hroby a pamětní desky k uctění obětí války o Náhorní Karabach v letech 1988 až 1994 a nacházejí se zde také oběti sovětské armády z ledna 1990, kdy se Rudá armáda snažila potlačit vyhlášení nezávislosti země střelbou do civilistů. Hoří zde věčný oheň.
 |
| Kabina pozemní lanovky v dolní stanici. |
Následující den je věnován celodennímu výletu po okolí Baku a nejzajímavějších turistických cílech. Těmi jsou například Qobustanská archeologická rezervace se skalními malbami, dále bahenní sopky , chrám Atešgah nebo Yanar Dagh, hořící hora, kde přirozeně hoří unikající plyn (na rozdíl od Pekelné brány v Turkmenistánu, která byla úmyslně zapálena). V tento den se jel hlavní závod „Velké ceny Baku“, bylo dobré se městu vyhnout.
 |
| Qobustan. |
 |
| Bahenní sopky. |
Ázerbajdžánské železnice spravuje státní společnost ADY (Azərbaycan Dəmir Yolları). Hlavní nádraží v Baku prošlo v roce 2017 modernizací a působí velmi příjemným dojmem. Je pozorně hlídáno policií a kamerami jako strategická infrastruktura. Fotografování železnice je v zemi zakázáno, proto je nutno fotit nepozorovaně. Přísná opatření jdou ruku v ruce se složitou bezpečnostní situací v regionu. Provoz na stanici již není tak rušný jako dříve. Mezistátní rychlíky do Moskvy, Tbilisi a Kyjeva byly zrušeny s příchodem pandemie nemoci Covid 19 v roce 2020. Kromě příměstských vlaků v režii jednotek Stadler KISS odsud odjíždí několik málo vlaků denně do stanic Qazax, Qəbələ. Od září 2025 je v provozu jednou týdně spoj do města Ağdam na území bývalého Náhorního Karabachu, které Ázerbájdžán získal zpět pod svou kontrolu v roce 2020. Pracuje se na pokračování tratě do města Xankəndi, bývalého hlavního města Náhorního Karabachu, které Arméni nazývali Stepanakert. Dále je v provozu jeden pár vnitrostátního nočního rychlíku, na který se nyní zaměří naše pozornost.
 |
| Jednotky Stadler Kiss v širokorozchodném provedení zajišťují příměstskou dopravu v okolí Baku. |
Naším dalším cílem v Ázerbájdžánu je městečko Şəki v severozápadní části země. Pro cestu použijeme rychlík Baku - Balakən, poslední noční vlak v Ázerbájdžnánu vedený klasickými „stodolami“. V úseku Baku – Yevlax stojí v čele elektrická lokomotiva řady AZ4A, úseku Yevlax - Balakən dieselová lokomotiva TE33A. Vozy prošly modernizací a nabízí klasické třídy, plackartu (Standard), kupejnyj pro čtyři (Standard +) a lux pro dva cestující (Bussiness). My volíme nejvyšší třídu, která vychází asi čtyřikrát dráž než plackarta. Kupé poskytuje maximální soukromí. Člověk obdrží také hygienický balíček a jednorázové papuče a lehkou snídani na ráno. Vlak odjíždí ve 23:50 z hlavního nádraží v Baku, do Şəki přijíždí již v 6:11. Člověk toho příliš nenaspí.
 |
| Lokomotiva AZ4A v čele nočního rychlíku do Balakənu byla nenápadně zachycena na hlavním nádraží v Baku. |
Ještě za tmy vysedáme na nádraží a spolu s námi několik turistů a místních. Pro cestu do města je nutné použít taxi, všechny stanice na trati Yevlax - Balakən se nacházejí velmi daleko od měst (do centra Şəki je to až 20 km!). Velmi zmatený taxikář nás nakonec úspěšně doveze nedaleko guesthousu, kde jsme již očekáváni.
 |
| Stanice Şəki. Vlak přijíždí ještě před východem slunce. V čele se nachází lokomotiva TE33A-0299. |
Po krátkém spánku se po jedné hodině odpoledne vydáváme do centra města. Je zde vidět patrný rozdíl proti Baku. Zástavba je méně bohatá, po ulicích se prohání velké množství Žigulíků a dalších sovětských automobilů. Nalezneme zde také Restauraci u Gagarina. Atmosféra je více sovětská, líbí se mi zde víc než v hlavním městě.
 |
| Ulička, ve které se nacházelo naše ubytování. |
 |
| Ulice s Žigulem, běžný obrázek. |
 |
| Sovětské nákladní automobily ZIL jsou stále v provozu. |
 |
| Na tomto snímku jsou vedle sebe zaparkovány "žigulíky" VAZ 2107 vlevo a starší VAZ 21011 vpravo. Jedná se o pozdější modifikaci typu VAZ 2101 s motorem o větším objemu a zpětným světlem umístěným pod pravou zadní svítilnou. |
Město má 68 tisíc obyvatel. Jeho hlavní dominantou města je „Palác chánů“. Jedná se o jeden z nejkrásnějších příkladů kavkazské architektury, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Palác zaujme bohatou výzdobou, barevnými vitrážemi a nástěnnými malbami zobrazujícími lovecké a bojové scény. Je to úžasná podívaná. Bohužel uvnitř platí zákaz fotografování.
 |
| Palác Chánů zapsaný na seznamu UNESCO. |
 |
| Další památkou je Karavanseráj. Byl orientální hostinec, který sloužil k zotavení karavan. Dnes slouží jako hotel, nádvoří je přístupné veřejnosti. |
Následující ráno pokračujeme dále směrem ke státní hranici s Gruzií. V půl šesté ráno nás vyzvedává řidič a za 10 Manatů nás odváží k železniční stanici, odkud v 6:13 pokračujeme nočním rychlíkem směrem na Balakən. Tentokrát cestujeme třídou plackartnyj, minimálně hodinu si ještě zdřímneme.
 |
| Ráno na železniční stanici Şəki. Lokomotiva TE33A-0299 přijíždí velmi pomalou rychlostí k nástupišti. |
 |
| Interiér ázerbájdžánského vozu třídy "plackartnyj". |
Zhruba půl hodiny před cílovou stanicí mě budí "děžurnyj" a prosí o odevzdání povlečení. Přesně v 8:40 vysedáme v konečné stanici Balakən. Cestující vystupují a berou si taxíky do města, které je odsud vzdáleno 5 km. My si domlouváme jednoho taxikáře, ať na nás zhruba deset minut počká. Po výstupu cestujících souprava popojede stranou od nástupiště, následně lokomotiva objede soupravu a bude vyčkávat na večerní odjezd zpět do Baku. Policie a místní železničáři mi dovolují pořídit fotografickou dokumentaci.
 |
| Konečná stanice Balakən. Lokomotiva objela soupravu vlaku a bude zde vyčkávat na večerní odjezd do Baku. |
Trať Yevlax - Balakən byla dokončena v roce 1986 a hlavní zásluhu na její realizaci měl Hejdar Alijev, vůdce AZSSR v letech 1969 až 1982, v letech 1982 až 1987 první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR. V letech 1993 až 2003 byl prezidentem nezávislé země. Jeho velké portréty jsou vyvěšeny na každé železniční stanici na trati.
 |
| Na nástupišti se nachází velký obraz Hejdara Alijeva, bývalého prezidenta země. Ten se ještě za dob Sovětského svazu zasloužil o zbudování této trati. |
Po pořízení několika fotek nás před budovou čeká taxikář, se kterým vyrážíme k ázerbájdžánsko-gruzínské hranici. Cesta trvá necelou půl hodinu a vyjde nás na 20 Manatů. Zde nastává asi nejzajímavější část celé cesty, kdy překročíme uzavřenou pozemní hranici.
S vypuknutím pandemie nemoci Covid 19 v roce 2020 uzavřel Ázerbájdžán všechny své pozemní hranice a dosud je neotevřel, s výjimkou nákladní dopravy. Vstup do země je povolen pouze letecky. Zahraniční turisté však mohou zemi opustit pozemním hraničním přechodem. Celkem se mezi Ázerbájdžánem a Gruzií nachází tři otevřené hraniční přechody. Poslední otevření hranic bylo avizováno na duben až květen 2025, po diplomatické roztržce s Ruskem bylo odsunuto na rok 2026. S tím bylo rovněž odsunuto zahájení provozu vlaků Baku – Tbilisi.
Taxi nejprve předjede stojící kolonu kamionů a vysadí nás před bránou hraničního přechodu. Samotný přechod hranice je bezproblémový. Příslušníci nám otevírají bránu a pouští nás dlouhým oploceným chodníkem k odbavení. Zde dva policisté na přepážce kontrolují pasy, dají do nich výstupní razítko a nechají nás jít dál ven z prostoru celnice. Na jeho konci se nachází ještě jeden kontrolní point, kde nám jsou opět zkontrolovány pasy a následně přecházíme hraniční most do Gruzie.
 |
| Ázerbájdžánská celnice, pohled z hraničního mostu. (zdroj: reddit.com, r/azerbaijan) |
Putování po Gruzii bude pokračovat v druhé a třetí části cestopisu. (v přípravě)
Text a neoznačené foto: Petr Jetelina 2025
Komentáře
Okomentovat