Směr Balkán: Kosovo a Makedonie [2017]

Republika Kosovo je stát v jihovýchodní Evropě nacházející se v nitru Balkánského poloostrova. Zároveň je i nejmladším státem v Evropě, který 17. února 2008 jako poslední stát bývalé Jugoslávie vyhlásil jednostrannou nezávislost na Srbsku. Do povědomí světa se země dostala díky válečnému konfliktu se Srbskem z let 1998 až 1999.

Nicméně i zde se po válce opět rozjely vlaky. Nejdříve pod hlavičkou vojenské mise KFOR, poté pod správou Kosovských železnic. Můj první zájem inicioval dotaz na diskusním serveru K-report. Po diskuzi zkušenějších cestovatelů se můj zájem zvýšil a pustil jsem se do plánů na tuto skvělou poznávací cestu. Přecijenom kosovské Nohabky, to je velké lákadlo! Jak se později v roce 2017 ukázalo, cestu jsem načasoval v pravý čas. O pár měsíců později se dostaly kosovské železnice do finančních problémů a zároveň proběhla velká obměna vozového parku secondhandovými německými vozy. V září pak dojezdila o poslední Nohabka. Ale dost bylo úvodu, vydejme se na cestu…

Mapka putování po Kosovu

Den první: Letíme do Skopje, jedeme do Prištiny

Brzy ráno se budím na hostelu v centru Budapešti, abych se mohl dopravit na letiště Ference Liszta, odkud odlétá let společnosti Wizz Air do Skopje. Tehdy ještě jako student jsem měl průjezd přes Slovensko bezplatně a Budapešť byla pro mne finančně dostupná doslova „za hubičku“. A proč do Skopje, do Makedonie? Kosovo je po železnici se světem spojeno pouze s Makedonií, navíc v té době ještě na letiště v Prištině žádné použitelné nízkonákladové lety z okolí České republiky nelétaly. Volba Skopje proto byla jasná. 

 

 

Po absolvování zhruba hodinového letu vystupuji na letišti Alexandra Makedonského ve Skopji. V okýnku místní banky měním za Eura místní měnu, Makedonské dináry (MKD). Potom nezbývá než najít pokladnu pro autobusové spojení do města, nazývané Vardar express (Vardar je řeka protékající městem). Doprava autobusem byla úspěšná a vysedám před železniční stanicí.

Hlavní nádraží Skopje připomíná protiatomový bunkr, je nevzhledné a špinavé. Bylo zbudováno po ničivém zemětřesení v roce 1963, při kterém zahynulo přes tisíc obyvatel města a které téměř srovnalo se zemí celé město, včetně místního starého nádraží. Následně se odebírám do samotného centra města.

 

 

Hlavní nádraží Skopje připomíná protiatomový kryt

Centrum města se dá rozdělit na pomyslné dvě části. Novější část, jižně od řeky Vardar byla zaplněna převážně budovami z dob bývalé Jugoslávie, často vystavěných v brutalistickém slohu. Nicméně rámci programu Skopje 2014 probíhá jeho přestavba do jakési neohistorické podoby, kdy budovy dostávají převážně antický vzhled. Z dálky to vypadá zajímavě, z blízka je to však neskutečný kýč. V rámci tohoto programu byl dokonce vystavěn vítězný oblouk a na náměstí pompézní socha Alexandra Makedonského (který však pocházel z Řecka).   

Socha Alexandra Makedonského v centru Skopje

Kamenný most v centru Skopje

Vítězný oblouk vystavěný v rámci programu Skopje 2014

Já se však odeberu do severní části centra, starého muslimského města, do kterého vede přes řeku Vardar původní historický Kamenný most. Zde se nachází mnoho úzkých uliček, věžičky minaretů, ale také podniky nabízející něco k snědku. Na jednom malém náměstíčku se usadím a dám si jehnečí (snad jsem ho v menu v makedonštině trefil?), které zapíjím místním pivem Скопско.

 

 

Oběd ve starém centru Skopje

Čas však pokročil a tak je nutno se vydat zpět na nádraží, odkud odjíždí v 16:10 mezistátní spoj do Kosova. Deset minut před pravidelným odjezdem přijíždí mohutný „Kenedi" 661.146 s jedním rychlíkovým vozem Goša. Lokomotivy řady 661 byly z USA do Jugoslávie dodávány v letech 1960 až 1972 ve čtyřech sériích čítajících celkem 218 strojů.

Osobní vlak do Kosova v čele s Kennedim 661.146 je přistaven k nástupišti

 

Vlak opouští Skopji, a vydává se na sever do hor po původní trati Skopje – Kosovo Polje – Mitrovice z roku 1874, z dob Osmanské říše. Zhruba po půl hodině jízdy souprava zastavuje v makedonské celní stanici. Během války až do roku 2005 zde nejezdily žádné osobní vlaky. Dnes jsou všechny policejní budovy zchátralé a náš vlak vyčkává jediný policista, který po dokouření cigarety projde vlak, mobilním telefonem vyfotí pasy a odejde. Vlak vyčká času odjezdu a vyjíždí krokem směrem ke kosovské pohraniční stanici Hani i Elezit.

 

Pustá bývalá makedonská celní stanice

V jízdním řádu najdete informaci, že vlak jede ze Skopje přímo do Prištiny. To je však jen papírová teorie. Makedonská souprava přijede do Hani i Elezit, „Kenedi" odstoupí od vozu, avšak není cestujícím dovoleno vystoupit. Přijíždí dva policisté, jeden oděn do neprůstřelné vesty (co kdyby náhodou), a provádí celní odbavení. Po opsání údajů dostane cestující do pasu razítko, nyní může opustit vůz a vyčkávat venku na kosovskou soupravu. Ve stanici stojí několik nákladních vozů. Nejčastějším substrátem jsou petrochemické výrobky, uhlí, rudy (např. nikl). Osobní vůz z Makedonie zůstává ve stanici do dalšího dne.

Po zhruba deseti minutách se ozve v dálce houkání, a z oblouku se vynoří legendární Nohabka 2620.003 (což ke svému překvapení nahlas okomentuji: „Ty vole, Nohabka!“), která je zároveň poslední provozní zástupce této řady v Kosovu. Byla vyrobena v roce 1959. Následuje rychlé objetí soupravy, která je tvořena jedním ex rakouským Schillerenwagenem s agregátovou „zetkou“, a vlak odjíždí do Prištiny. Osobní vozy jsou na balkánské poměry velmi čisté a udržované, kouření je povoleno pouze na představku. Osvětlení vozu je provedeno pomocí zavěšených žárovek, které visí z původního stropního kanálu pro zářivky. Dopravcem osobních i nákladních vlaků je společnost Trainkos, provozovatel infrastruktury pak Infrakos.

 

Poslední provozní lokomotiva Nohab v Kosovu 2640.003 přijíždí do pohraniční stanice Hani i Elezit s osobním vlakem TL 4101 z Prištiny

 

 

Po oběhnutí soupravy je připravena odjet zpět do Prištiny jako IC 892

 

Vůz je stále plný, většina cestujících však cestuje na krátkou vzdálenost. Vlak opouští hory a jede mírně zvlněnou nížinou. Míjíme staré město město Kaćanik, zastavujeme ve stanici Miradi, která je plná zdevastovaných osobních i nákladních vozů z dob války, ale nachází se zde funkční kontejnerové překladiště. Zároveň kousek odsud se napojuje neprovozovaná trať do srbské enklávy Graçanicë, kam po válce jezdily tzv „vlaky svobody“ pro srbské občany. Poté vlak zastaví ve stanici Fushë Kosovë (srbsky Kosovo Polje), kde sídlí společnosti Trainkos a Infrakos, a nachází se zde také depo. Za časů Jugoslávie odsud odjížděl Kosovo express do Beogradu. Poté vlak odbočí z „hlavní trati“ a po pěti kilometrech zastavuje na hlavním nádraží Prishtinë (čti Priština). Úsek je pozůstatek tratě vedoucí do srbského Niśe. Zatímco srbský úsek trati je obsluhován osobními vlaky, zbytek kosovského úseku je opuštěný, rozkradený, případně zavezen odpadky. Za války v 90. letech byl poničen hraniční tunel, který již nebyl opraven. Překvapeného cestovatele přivítá v Prištině stanička venkovského rázu s dvěma sjízdnými kolejemi. Zbytek kolejiště je zarostlý, nechybí odpadky.

Vyběhnu na mez nad stanicí. Je sice šero, nicméně fotografie vychází dobře. Lokomotiva NOHAB 2620.003 oběhne soupravu a vydá se do Kosova Polje, odsud následně zpět do Hani i Elezit. Pak už nezbývá nic jiného než se odebrat do hostelu v centru města, hned vedle místního parlamentu. Vzhledem k pokročilé hodině si procházku necháme na zítra. Jedna noc v hostelu vyšla na 10 EUR.

 

 

Nohabka v cílové stanici v Prištině

V roce 2017 mezi stanicemi Hani i Elezit a Fushë Kosovë jezdily celkem tři páry vlaků, do dnešních dob zůstal pouze jeden (během pandemie Covid 19 však provoz zastaven). Co se týče tarifu, pro makedonský i kosovský úsek cesty bylo nutno zakoupit jízdenky zvlášť. Jízdenka Skopje – Hani i Elizit vyšla na 94 MKD nebo dvě eura. Makedonci však stále používají srbské jméno stanice General Janković, nebo jen Janković. Jízdenka do této stanice se prodává pouze u průvodčího a je ručně psaná. Jízdenka Hani i Elezit - Priština stojí 2,5 EUR (v Kosovu se platí v eurech). Průvodčí, který měl nějakou základní znalost angličtiny, ji vydal z malé příruční pokladny a má podobu papírové účtenky jako z obchodu. 

 

Jízdenky pro cestu Skopje - Priština

Den druhý: Jedeme do Pejë 

Trať Priština - Fushë Kosovë – Pejë (srbsky Peć) je v pořadí druhou tratí, po které se lze svézt v Kosovu osobním vlakem (třetí trať Kraljevo – Kosovska Mitrovica je obsluhována srbskými železnicemi, ale tam se podíváme v dalším cestopisu). Trať je dlouhá 81 km a byla otevřena v roce 1936. Její výstavba měla pomoci k hospodářskému oživení tehdy těžce zaostalého Kosova.

Budím se někdy po šesté ráno a v tichosti se vypravuji z hostelového pokoje směrem k nádraží. V 7:32 totiž do Prištiny přijede vlak IC z Pejë, který se po obratu v 7:50 vydá zpět. V čele stojí lokomotiva 2620.016, která byla zakoupena z Chorvatska a její původní označení bylo HŽ 2044.010 (ex. JŽ 645.018). Jízdné stojí 3 eura, zpáteční vyjde na 4.80 EUR. Jízdenku lze zakoupit v nádražní pokladně, ale drtivá většina cestujících ji zakupuje až ve vlaku bez přirážky. Zvolil jsem záměrně pokladnu na nádraží. Vlak vyjíždí téměř prádný, ale během cesty postupně přistupují a vystupují cestující, často jedoucí na krátkou vzdálenost. Ze stanice Drenas odbočuje vlečka do zdejšího významného metalurgického závodu Feronikeli. Je to také jedna ze čtyř stanic na trati, která je obsazená. Ze stanice Klinë zase odbočuje trať do jihokosovského Prizernu z roku 1963, která je mimo provoz. Blížící se vysoké vrcholky hor dávají tušit, že se blížíme do cíle. Vlak ještě mine areál místního pivovaru Peja, jehož vlečka je již značně zarostlá, a zastaví v konečné stanici. V rozlehlé stanici se dnes využívají jen dvě koleje pro objíždění soupravy. Lokomotiva po příjezdu objede soupravu a vyčkává dvě hodiny na odjezd do Prištiny. V jižní části stanice je ruina depa. 

 

 

V 7:32 přijíždí do Prištiny vlak IC 760 z Pejë. Souprava se po obratu vydá opět zpět

Jedna z rozpadlých stanic po trase

Na konečné stanici v Pejë. Ve 12:10 se souprava opět vydá zpět do Prištiny jako TL 4200

Pejë je menší město působící klidnějším dojmem než Priština. Centrum města je celé pěší zónou, většinou v nízké zástavbě, kolem se nachází různé obchody, najdeme zde i mešitu a bazar. Na hlavním náměstí zůstala válkou nedotčená budova bývalého hotelu z jugoslávských dob. Ve městě se většina obyvatel hlásí k islámu. Ve středověku však město bylo sídlem srbského pravoslavného patriarchátu, až to roku 1766.

 

 

Pećská mešita, v albánštině Xhamia e Pejës (vpravo)

Bazar

V centru

Řeka Pećka Bistrica protékající městem

 

Vracím se z centra zpět k nádraží. Kousek od nádraží nacházím restauraci západního střihu. Menu je ovšem v albánštině, tak se z pomocí překladače snažím přelouskat nabídku jídel. Nakonec stejně vybírám naslepo kuřecí maso a čekám, co mi bude přineseno. Naštěstí to dopadlo dobře, dostávám misku s masem zapečeným ve smetaně, k tomu jedno místní pivo Peja. Celý oběd vychází na 5,60 EUR, nechávám spropitné na 6 EUR.

 

 

Lahodný oběd v Pejë

Na zpáteční cestu vlak odjíždí ve 12.10 a je plně obsazen, až do Fushë Kosovë se tento stav nezmění. Zde následuje výstup, a pěší vycházka přes rómskou čtvrť k místnímu depu. Depo je hlídáno, avšak při mé návštěvě nebyla nikde ani noha, což bylo využito k dokumentaci všech stojících lokomotiv typu NOHAB. Ty se do Kosova dostaly v počtu čtyř kusů v roce 2001 díky nákupu OSN od norských železnic. Jedná se o stroje Di 3b.6 (rok výroby 1958), Di 3a (1969), Di 3b (1959) a Di 3b.6 (1958). Pro nákladní dopravu jsou využívány lokomotivy 2640.007, 2640.008 a rekonstruovaná lokomotiva 2640.010. Kosovské železnice vlastní ještě lokomotivu Vossloh z roku 2005, která však údajně není pojízdná. Na jih od depa se nachází několik vraků tzv. „američki dizelů“ z časů války. Stojí tu rovněž tři motorové vozy Fiat Materfer, které byly darovány z Itálie. Pro komplikovanou údržbu však již dávno nejezdí. 

 

Pohled na depo z vlaku

 

Nohabka 2640.002 je odstavena již od roku 2009. Od té doby chřadne pod širým nebem a čeká na svůj další osud

Další Nohabky jsou odstaveny v depu. Pro nadbytečnost jsou však již vyřazeny z provozu

Motorové vozy darované z Itále toho příliš nenajezdily

Kousek dál stojí několik "Amerik" poškozených během války

Po fotografickém vyžití následuje zpáteční přesun ke stanici Fushë Kosovë, odkud odjíždí každou chvíli autobusy zdejší MHD do centra. Zakupuju si u průvodčího jízdenku za 0,40 EUR. Vystupuji u sochy Billa Clintona. Toho mají Albánci velmi rádi, neboť on sám rozhodl o spuštění bombardování Srbska v rámci Operace Spojenecká síla v roce 1999 (jednalo se o druhé a zároveň poslední bojové nasazení NATO v Jugoslávii). To bylo po necelých třech měsících poraženo a tím válka v Jugoslávii skončila. Kosovo bylo odevzdáno v roce 1999 pod správu OSN, v roce 2008 pak byla vyhlášena jednostranná nezávislost na Srbsku.

Socha amerického prezidenta Billa Clintona

Procházka dále pokračuje k hlavní dominantě Prištiny – k národní knihovně, která je vystavěna v brutalistickém slohu.

 

Národní knihovna v Prištině

Na závěr dne následuje procházka po třídě Matky Terezy. Je to hlavní městská promenáda, pomyslné srdce města, a v podvečer je třída zaplněna korzujícími obyvateli města. Hostel, kde jsem ubytován, se nachází hned na promenádě, a tak mám výhled i z okna. Po diskuzi s některými ubytovanými baťůžkáři ukládám ke spánku, ráno opět brzy vstávám...

 

 

Třída Matky Terezy v centru Prištiny

Centrum města

Den třetí: Návrat do Skopje

Ráno mě čeká opět brzký budíček, Vlak IC 891 z Prištiny do Skopje odjíždí již v 7:10 ráno. Vzhledem k tomu, že jsem mírně zaspal, musel jsem na železniční stanici opravdu chvátat. Z toho důvodu jsem se ani nestihl zastavit před místním fotbalovým stadionem, před kterým se nachází nápis Newborn, jako pomyslný symbol obnovy po válce (zastavíme se u něj v příštím cestopise). Na nádraží stihnu pořídit jednu rychlou dokumentační fotografii a usedám do vlaku. Ten je tvořen ex-chorvatskou lokomotivou 2620.005 (ex HŽ 2044.031, ex. JŽ 645.033) a jedním vozem řady B1, který byl darován ze Švédska. 

 

Vlak IC 891 do pohraniční stanice Hani i Elezit je připraven k odjezdu

Za jízdenku platím opět 2,50 EUR. Vlak opouští Prištinu, a přijíždí do stanice Fushë Kosovë. Zde proběhne sjezd vlaků ze všech tří stran. Stojí zde osobní vlak z Hani i Elezit v čele s Nohabkou, který zde končí, a ranní IC z Peje, který čeká na vykřižování z naším vlakem, a pak ten náš. Vůz se postupně plní, cestující se obměňují, a do pohraniční stanice přijede vlak plný. Po příjezdu do Hani i Elezit následuje výstup, a přestup do makedonské soupravy. Stojí zde jedna Goša Makedonských železnic, souprava kotlových vozů, avšak lokomotiva nikde. Zhruba po hodině zdejší železničář upozorňuje, že na první kolej před staniční budovu přijede vlak. A skutečně, na zhlaví se objevuje makedonský Kenedi 661-236 s druhou částí soupravy kotlových vozů, kterou bylo nutno vyvézt ze Skopje nadvakrát. 

 

 

Makedonský Kennedi 661.236 přijíždí s nákladním vlakem z Makedonie

Stroje kosovských a makedonských železnic vedle sebe

Lokomotiva rychle zapřáhne Gošu, policisté, z nichž jeden je opět ustrojen do neprůstřelné vesty (co kdyby náhodou), provedou pasovou kontrolu, dají razítko, a vlak se vydává do Makedonie. Vlak opět zastaví na opuštěné makedonské policejní stanici. Tělnatý policista vyleze do vozu, sesbírá pasy, a pěšky se odebírá k celnici. Po půlhodině se vrací, naštěstí služebním vozem. Pasy následně předá průvodčímu, který poté prochází vlak a pasy rozdává. Na hlavní nádraží ve Skopje přijíždíme v 11:07, se zpožděním zhruba 75 minut. No a zde, kde naše železniční putování začalo, jej také ukončíme. 

 

Vyčkávání na pasy v opuštěné makedonské pohraniční stanici

Skopje. Konečná stanice, vystupovat

Nyní následuje opět přesun do starého muslimského města v centru Skopje, ubytování v malém hotýlku, následně oběd a poté pokračování prohlídky města.

 

Od hotýlku jsem zamířil opět přes Kamenný most a kolem sochy Alexandra Makedonského k památníku Matky Terezy. Ten v rámci již zmíněného programu Skopje 2014 dostal poněkud pompéznější podobu. Na konci pěší zóny se nachází původní železniční stanice, která v pobořeném stavu přežila už zmíněné ničivé zemětřesení a bez nějakých velkých oprav slouží dnes jako muzeum. Nahlédl jsem dovnitř, nikde nikdo, výstava uvnitř mě nezaujala. Procházka pokračovala kolem nového nádraží, kde jsem nedaleko objevil supermarket evropského střihu.

Kamenný most

Památník Matky Terezy

Budova starého nádraží, které přečkalo ničivé zemětřesení

 

Následně mé kroky vedly k vládnímu paláci. Před ním se zrovna koná demonstrace zemědělců. Naštěstí akce probíhá poměrně v klidu a za dohledu policie, tudíž není důvod k obavám. Den pomalu končil, nastal čas k návratu do penzionu. Ráno mě opět čeká brzké vstávání…

 

Přecijenom se ještě dala najít budova v brutalistickém stylu, která dosud neprošla nevkusnou přestavbou

Den čtvrtý: Návrat

Tento den se již dle nadpisu nebude dít nic velkého. Ráno opouštím penzion při východu slunce, které na hlavním náměstí ozařuje sochu Alexandra Makedonského, kolem které procházím po cestě k letištnímu autobusu. Nezbývá nic jiného než do něj nasednout a odvézt se k letišti, odkud za pár hodin poletí zpáteční let společnosti Wizz air do Budapešti. Po příletu následuje přesun na nádraží Kelti a tranzit vlakem zpět do České republiky.

 

Ranní slunce ozařuje hlavní náměstí se sochou Alexandra Makedonského

Letadlo do Budapešti je připraveno pro nástup cestujících

Tak to byla jarní výprava v roce 2017 do dvou malých republik bývalé Jugoslávie, Kosova a Makedonie. I když byla výprava pouze na čtyři dny, vydařila se na sto procent. Nesetkal jsem se s žádnými problémy, ani s ohrožením bezpečnosti a vše, včetně počasí, vycházelo na jedničku. Již teď se těším na další návštěvu Kosova, která se odehrála již následující rok 2018...

Text a foto: Petr Jetelina 2017 a 2020

 

Jízdní řády Trainkos 2017

Odkazy

Na závěr bych poskytl pár zajimavých odkazů o kosovských železnicích.

Web Trainkos 

http://www.trainkos.com/

Facebook Trainkos 

https://www.facebook.com/Trainkos/?fref=ts

Eisenbahn im Kosovo

http://www.kosrail.de/index.html

Kosovo: NoHAB - Bilderbogen

https://www.fern-express.de/wp/wp-content/uploads/2014/09/2014-03_Kosovo.pdf                                                                                                             

Železniční doprava v Kosovu

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_doprava_v_Kosovu

Článek o vlacích volného pohybu NATO, tzv. free movement train.

https://www.nato.int/Kfor/chronicle/2001/nr_011116.htm

Cestopis v češtině z roku 2013

https://www.zelpage.cz/clanky/zeleznice-v-republice-kosovo?lang=cs

Edice ČD – Železnice v Kosovu (mizerný překlad z němčiny)

www.edice.cd.cz/edice/IZD/izd21_07/KOSOVO.pdf