Směr Balkán: Vlakem po Albánii [2018]

června 08, 2021

V létě roku 2018 jsem se vydal na jednu z nejzajímavějších železničních výprav, do tajuplné Albánie. Vůči této zemi existuje ve světě spousta předsudků, nicméně přes svou dřívější izolovanost od okolního světa za komunismu a překotný vývoj v 90. letech je dnes Albánie vcelku bezpečnou evropskou zemí. Pro českého fanouška železnic jsou albánské železnice zajisté to nejexotičtější, co je možno v Evropě spatřit, zvláště díky provozu československých lokomotiv řady T669.1 známých pod přezdívkou Čmelák, které vyrobila přažská lokomotivka ČKD. Vydejme se tedy na cestu po Albánii vlakem.

Základní údaje o Albánských železnicích

Albánie je stát na Balkáně rozkládající se na pobřeží Jaderského a Jónského moře. Svou tajuplnost si Albánie získala díky své minulosti, kdy se země po Druhé světové válce dostala pod nadvládu tehdy nadějného komunisty Envera Hodži (alb: Enver Hoxha), který až do své smrti v roce 1985 zemi pevně držel ve své moci. Během této doby se země politicky vydala mnoha směry. Zpočátku byla členem RVHP, po invazi vojsk Varšavské smlouvy z tohoto uskupení vystoupila a od okolního světa se izolovala. Hodža však našel nového spojence, Čínskou lidovou republiku. Z této spolupráce také pocházel větší počet čínských železničních vozů, které v Albánii do 90. let jezdily. Vztahy s Čínou přesto dlouho nevydržely a země se opět politicky izolovala. V 80. letech se země opět začíná sbližovat s Jugoslávií. Z této doby také pochází jediné mezinárodní spojení železniční sítě Albánie se světem.

Na poli hospodářském země obchodovala s mnoha evropskými zeměmi, z Východu i Západu. Vyvážely se nerostné suroviny, kterých země měla dostatek, ze zahraničí se dovážely hlavně strojírenské výrobky. Z obchodu mezi Albánií a ČSSR vzešel kontrakt na dodávku motorových lokomotiv pro tamní železnice. Jednalo se o 2 kusy lokomotiv řady T211.0 (Prasátko), 16 kusů lokomotiv řady T458.1 (Hektor) a 62 kusů řady T669.1 (tzv. Čmeláky), které zde jezdí dodnes.

Albánská železniční síť se honosí hned několika tituly. Jedná se o nejmladší železnici v Evropě, která je zároveň nejvíce zdevastovaná. Do Druhé světové války se na území země nacházely pouze malé úzkorozchodné systémy určené pro dopravu surovin do námořních přístavů. Po Druhé světové válce byla Albánie pouze chudou zemědělskou zemí a s veškerou indrustrializací se začínalo od nuly. Pro zbudování historicky prvního železničního úseku mezi městy Durrës a Pequin byli pozvání jugoslávští inženýři. Ten byl otevřen v roce 1947. Následovalo budování dalších více než 430 km úseků. Středobodem železniční sítě se stalo přístavní město Durrës, odkud vybíhají tratě směrem na Tiranu, Shkodër, Pogradec a Vlorë. Budování železniční sítě se odvíjelo od politiky izolace od okolních zemí, proto izolovaně byl i budován železniční systém. Nicméně v roce 1985 byla Albánie opět blízká k Jugoslávii a z této doby také pochází první a poslední mezinárodní spojení Albánské sítě se světem (hlaniční přechod Bajzë – Tuzi) severně od města Shkodër. V tomto okamžiku se Albánie stala členem UIC a při této příležitosti dostala železniční společnost oficiální jméno Hekurudha Shqiptare (HSH).

Jak bylo řečeno v předchozím odstavci, albánská železnice je nejvíce zdevastovanou železnicí v Evropě. Tento stav byl dán velmi překotným vývojem země v 90. letech. V letech 1991 a 1997 vypukly nepokoje, které způsobily ztráty úspor velké části albánské populace. Při těchto nepokojích byly také vykrádány muniční sklady a obyvatelstvo bylo vyzbrojeno. Čtyřměsíční nepokoje v roce 1997 musela uklidnit až intervence vojsk OSN. Při těchto nepokojích byla železnice velmi poškozena. Mezistátní trať do Černé Hory byla zprovozněna až v roce 2003. Na počátku nového tisíciletí byl zrekonstruován ze zahraničních půjček úsek Tirana – Durrës, v roce 2017 byla započata rekonstrukce tratí Fier – Vlorë. Dalším milníkem v historii HSH je demolice nádraží v hlavním městě Tirana dne 2.9.2013.

Přesto všechno je stále možné se svézt v Albánii vlakem. V roce 2018 se provoz odehrával na tratích: Dürres – Shkodër (1 pár), Dürres – Kashar (3 páry), Dürres – Elbassan (2 páry) a Dürres – Lushnje (1 pár). V roce 2021 jezdí pouze jeden pár vlaků Elbasan – Durrës. Více se dozvíte na tomto odkazu. Jízdné je velmi levné, například cesta Shkodër - Durrës vyšla v přepočtu na 35 Kč. Tarif se řídí dle zón, do kterých jsou dané jízdenky prodávány.

Tratě, na kterých byla v roce 2018 v procozu osobní doprava. V roce 2021 vlaky jezdí pouze v úseku Durrës - Elbasan.

Jízdní řád albánských železnic HSH v roce 2018

Středa 22. 8. 2018

Do Albánie jsem cestoval pozemní cestou přes Srbsko a Kosovo, přes etnicky rozdělenou Kosovskou Mitrovicu a hlavní města Prištinu. Z této cesty vyšel cestopis dříve ZDE. Odsud jsem se pak autobusem přesunul do samotné Albánie.

Pro přesun z Kosova do Albánie jsem se rozhodl využít autobusový spoj spojující Prištinu s černohorským letoviskem Ulqin, kde žije početná albánská menšina. Na kosovsko – albánských hranicích neproběhla žádná kontrola cestovních dokladů. Následuje cesta po horské dálnici, která díky krásným výhledům rychle ubíhá. Autobus pozvolna klesal z hor a dorazil do nížiny, kde se cesta stočila na sever směrem na Shkodër. Když jsem v dálce po šestihodinové cestě zahlédl místní hrad, věděl jsem, že jsme na místě. Jenže autobus do města nezajel. Zastavil na křižovatce před městem a vysadil několik cestujících včetně mě a následně odjel s většinou cestujících dále do letoviska Ulqin. Vzápětí ke mně přichází postarší muž a nabízí za 5 EUR odvoz do 4 km vzdáleného centra města svým postarším vozem značky Opel. Nabídku neodmítám, beru s sebou Němku, která zde také vysoupila. Následně hledám své ubytování. Malý sympatický hotelík kousek od nádraží za 15 EUR udělal radost. K obědu si v pouliční restauraci dávám dvakrát šiš-kebab. Nedaleko hotelíku se nachází prodejna potravin v evropském stylu, bylo zde v prodeji i zboží běžných značek jako u nás (například čokoláda). Celkově Shkodër působí jako sympatické město s čistými a opravenými ulicemi. Místní lidé jsou příjemní a jsou určitě rádi za každou návštěvu zahraničního turisty.

Vraky zdevastovaných italských vozů na nádraží ve Shkodëru.

Přicházelo pozdní odpoledne a nastal čas se opět věnovat železnici. Vydám se k nádražní budově. Ta je zamčená, nicméně na nástupiště se dá dostat postraní cestou. Betonová plocha u stanice posloužila k sušení levandule, která hezky voněla po okolí. Před budovou zdokumentuju několik zdevastovaných italských osobních vozů. Měl by tu stát také záložní čmelák, bohužel tu není. Poté se vydávám po notně zchátralém svršku kousek za město k mostu přes koryto řeky Kir. Ta je zcela vyschlá a tak se můžu projít v jejím korytu. Zde pak budu očekávat příjezd odpoledního vlaku z Durrësu. A opravdu, se zpožděním pár minut se objevuje čmelák T669.1060 s dvěma ex německými vozy. Zážitek, poprvé jsem konečně viděl albánský vlak!

Čmelák T669.1060 přijíždí s osobním vlakem z Durrësu do cíle své cesty ve Shkodëru.

Železniční svršek albánských železnic je v zoufalém stavu, kterému nepřispívá ani provoz šestinápravových lokomotiv.

Vracím se na stanici. Čmelák již objel soupravu a je připraven na zítřejší ranní cestu zpět do stanice Durrës. Kolem lokomotivy pobíhá několik nádražáků, otevírají kapoty a provádí údržbu. Nesmí chybět ani Mercedes jednoho z mužů, který jezdí na stejné palivo jako lokomotiva. Po pořízení snímků odcházím do hotelu a zbytek dne věnuji odpočinku. Zítra vstávám hodně brzo…

Čmelák T669.1060 objel v cílové stanici Shkodër soupravu osobního vlaku a je přichystán na ranní jízdu do stanice Durrës.

Čtvrtek 23. 8. 2018

V 5:00 zvoní budík. Pomalu se odeberu na nádraží, odkud ještě za šera v 5:45 odjíždí jediný osobní vlak ze Shkodëru do Durrësu. Přicházím do poměrně moderní výpravní budovy, okénko pro prodej jízdenek je však zavřeno. Jdu tedy na nástupiště a ptám se na bilet, přičemž se mi dostane odpovědi, ať si klidně nastoupím. Výpravčí v civilu pokyne k odjezdu a vlak se dá pomalu do pohybu. Konečně, jedu vlakem v Albánii! Průvodčí, oblečená do světle modré košile, což je asi jediný náznak uniformy u HSH, mi poté s úsměvem přináší jízdenku za 120 ALL (albánský lek), což je o 40 ALL méně než bych dal za plnou jízdenku. S úsměvem jí peníze dám, ona je shrábne do kapsy a jedeme dál. Vlak pomalu drncá po rozpadlém svršku, hodně to houpe. Postupně se rozednívá, kochám se okolní krajinou. Zajímavý je pohled na přehradu Koman nebo rozpadlé továrny. Do vlaku přistupují cestující po jednotkách, většinou o pár stanic dále zase vystoupí. Kouření ve vlaku není pro nikoho problém. Po zhruba třech hodinách dorazíme do odbočné stanice Vorë, kde se připojuje trať z Kasharu na předměstí Tirany. Odsud se vlak rozjede znatelně vyšší rychlostí. Trať zde byla před mnoha lety revitalizována a svařena do bezstykové koleje. Přesto vlak dosti houpá vlivem nulové údržby.

Osobní vlak Shkodër - Durrës je připraven k odjezdu z výchozí stanice.

Moderní výpravní budova železniční stanice Shkodër.

Vstupní hala.

Pomalu vychází slunce.

Předávání rozkazu mezi výpravčím a strojvedoucím Čmeláku.

Vyschlé koryta řek nejsou v létě nic neobvyklého, stejně tak rozpadající se dopravní infrastruktura.

Přesně dle jízdního řádu, v 9:35, přijíždíme do konečné stanice Durrës. Lokomotiva T669.1060 je od soupravy odpojena a následně odjíždí do depa ve Shkozëtu. Na stanici se ještě nacházejí dvě další lokomotivy, T669.1053 a T669.1059, které přivezly osobní vlaky z Elbasanu a z Kasharu. Ty postupně také odjíždí do depa.

Čmelák T669.1060 dorazil po čtyřhodinové jízdě do konečné stanice Durrës. Lokomotiva objíždí soupravu a vydá se do depa.

Na vedlejší koleji vyčkává Čmelák T669.1053, který přivezl osobní vlak z Kasharu.

A vedle postává čmelák T669.1059, který přivezl osobní vlak z Elbasanu.

Po utichnutí dopravního ruchu se odeberu do města. Centrum je značně rušné, plné lidí a spousty aut v zácpě. Vydávám se na náměstí ve staré části města, kde se nachází hostel, ve kterém strávím celkem pět nocí.

Centrum Durrësu.

Ulice s palmami.

Po obědě v pizza bufetu se vydávám opět na železniční stanici a chci otočit odpolední obrat do Kasharu. Dozvěděl jsem se však, že ze tří párů vlaků v jízdním řádu jezdí je jeden. Dva zbylé páry jezdí pouze o víkendu (což ale jízdní řád neuváděl). No co se dá dělat, jdu tedy za stanici směrem ke stanici Shkozët a fotím odpolední příjezdy vlaků z Elbasanu a Lushnjë. Poté se odeberu zpět kolem stanice, kde postává čmelák T669.1054 v červeném nátěru HSH, který je připraven k odjezdu s vlakem do Kasharu, kde následně přenocuje do rána.

Odpolední provoz ve stanici Durrës. Vpředu postává lokomotiva T669.1059, v pozadí pak lokomotiva T669.1053.

A vedle postává Čmelák T669.1054 v červeném nátěru HSH. Žádná další lokomotiva tento lak neobržela.

Čmelák T669.1051 přiváží do Durrësu odpolední osobní vlak z Elbasanu.

O chvíli později přijíždí lokomotiva T669.1041 s osobním vlakem z Lushnjë.

Hala nádraží v Durrësu. Malé okýnka vzadu připomínající střílny jsou osobní pokladny.

Pátek 24. 8. 2018

V tento den jsem se železnici vůbec nevěnoval a pojal ho odpočinkově. Došlo konečně také na koupání v moři. Pláže jsou špinavé, nicméně osvěžení ve vodě v horkém dni je skvělé. Na promenádě se nachází spousta restaurací s možností oběda i večeře, v centru města pak výborná zmrzlina, to vše za příznivé ceny. Neměl jsem problém si dát zmrzlinu i třikrát denně. Večer následovala procházka na promenádu s dalšími mladými lidmi, které jsem poznal v hostelu.

Městská promenáda.

Koupání při západu slunce.

Sobota 25. 8. 2018

Ráno vstávám hodně brzo, čeká mě totiž výlet do Elbasanu. Chci stihnout vlak v 6:30 do stanice Rroghozinë, kde jsem následně chtěl vyčkat na příjezd osobního vlaku do Elbasanu. Na železniční stanici již stáli připravení čmeláci T669.1041 s vlakem do Lushnjë a T669.1059 s víkendovým vlakem do Kasharu. Nicméně kvůli zapomenuté peněžence jsem ale vlakem neodjel.

Brzké ráno v Durrësu. Vlevo lokomotiva T669.1041 s osobním vlakem do Lushnjë. Vedle lokomotiva T669.1059 s osobním vlakem do Kasharu.

Vše špatné je občas k něčemu dobré a díky této nepříjemnosti jsem se svezl albánskou maršrutkou. Přišel jsem na plochu před železniční stanicí a nastoupil do první dodávky s nápisem Elbasan. Cesta stála 300 ALL. Kromě řidiče jede v dodávce také druhý člen posádky, který otevírá dveře a vybírá peníze. Dodávka z výchozí zastávky odjíždí, až jsou všechny místa zaplněna. Jízda to byla dobrodružná, již jen vymotání se zácpami z Durrësu trvalo velmi dlouho, k tomu po cestě dodávka nabírala případné mávající zájemce o svezení. Po opuštění aglomerace města je jízda již klidnější. Rozpadlé železárny na obzoru dávají tušit, že se blížíme k Elbasanu. Maršrutky ze směru od Tirany a dalších měst od západního směru končí svou jízdu na terminálu na samém kraji města, kde se přestupuje do autobusu místní MHD. Zde vybírá jízdné průvodčí, jízdenka stojí 30 ALL (asi 7 Kč). Nakonec jsem se do Elbasanu přecijenom dostal.

Přestup z maršrutky do autobusu městské dopravy.

V centru města se nachází hezky opravená promenáda podél pozůstatků městských hradeb, více zajímavého toho k vidění během krátké návštěvy nebylo. Přímo za hradbami jsem si dal vydatný oběd a poté se taxíkem za 300 ALL svezl k železniční stanici.

V centru Elbasanu jsou zachovány zbytky městských hradeb.

Zakoupil jsem jízdenku do stanice Golem a odeberal se zdokumentovat stanici. Se soupravou je zde připraven již známý čmelák T669.1054 v červeném nátěru HSH.

Stanice Elbasan. Čmelák T669.1054 v červeném nátěru HSH odveze odpolední vlak do Durrësu.

Ve stanici opět stojí vraky osobních vozů z Itálie. V době návštěvy v roce 2018 byly stále vedeny jako provozní!

Vlak jede poloprázdný, pár cestujících přistupuje a vystupuje po cestě. Kochám se krajinou, která je na rozdíl od té u Shkodëru protkána vodními kanály z betonu.

Vodní kanál.

Mnoho závor je hlídáno a ovládáno ručně pomocí závorářů. Jako protiváha na závoře slouží koš s kamením.

Ve stanici Papër je nutno do lokomotivy nalít vodu z plastových nádob, další nádoby jsou pak naloženy na lokomotivu. Ve stanici Golem jsem vyběhl pořídit záběr odjíždějícího vlaku s výpravní budovou. Poté jsem si od zdejšího výpravčího zakupil jízdenku do Durrësu za pouhých 8 ALL (asi 3 Kč). Po krátké chvíli do stanice vjíždí osobní vlak z Lushnjë v čele s lokomotivou T669.1041, který fotím pěkně z nadchodu přes silnici. Následně seběhnu k vlaku a svezu se do Durrësu. Večer následuje příjemné koupání v moři.

Stanice Golem. Lokomotiva T669.1054 pokračuje dále do Cílové stanice Durrës.

Zhruba za půl hodiny po osobním vlaku z Elbasanu přijíždí osobní vlak z Lushnjë vedený čmelákem T669.1041.

Depo Durrës je jediné depo v Albánii.

Neděle 26. 8. 2018

Tento den již byl program volnější. Po obědě na promenádě jsem se odpoledne odebral autobusem MHD do Shkozëtu na nádraží, odkud zhruba po půl třetí odjížděl odpolední obrat víkendového osobního vlaku z Durrësu do Kasharu v čele opět se známou lokomotivou T669.1054. Vlakem cestovali lidé z koupání. Po čtyřiceti minutách jsme dojeli na konečnou stanici na předměstí Tirany. Zde je zbudováno nové nástupiště, bouda z buňky pro zaměstnance konajícího službu, dále kolej k objíždění a vedle ní plocha, která by mohla sloužit pro vykládku. Lokomotiva objede soupravu, zapřáhne ji a odjíždí zpět do Durrësu. Ve vlaku potkávám turisty z Francie. Vystupuji opět ve stanici Shkozët a počkám si na příjezd osobního vlaku z Elbasanu v čele s lokomotivou T669.1051. Tento vlak je zároveň posledním vyfoceným vlakem v Albánii. Večer následuje opět příjemné koupání v moři.

Konečná stanice Kashar na předměstí Tirany. Vlaky zde končí od roku 2013, kdy bylo v centru Tirany zbouráno hlavní nádraží. Již známá lokomotiva T669.1054 objíždí soupravu a vydá se zpět do Durrësu.

Čmelák T669.1051 přiváží do stanice Shkozet odpolední osobní vlak z Elbasanu.

Pondělí 27. 8. 2018

Poslední den v Albánii patřil návštěvě hlavního města Tirany. Dopoledne jsem opustil ubytování a vyhledal nějakou maršrutku směrem do Tirany. Po zhruba hodině cesty jsem se ocitl v Tiraně, která mě přivítala velkou dopravní zácpou. Proto nakonec řidič zastavil u krajnice a cestující vysadil na ulici. V zácpě jsem zahlédl autobus MHD směřující určitě někam do centra, proto jsem si na něj s ostatními počkal také. Jízdné opět stojí 30 ALL. Vysedl jsem poblíž hlavního náměstí. Jedná se o velkou plochu, která je obestavěna moderními stavbami z dob Envera Hodži jako opera nebo muzeum. Na náměstí stojí i socha Skandeberga, albánského národního hrdiny. Památek zde mnoho nenajdete. Dále vycházka vedla kolem muzea umění k mauzoleu Envera Hodži, které však tomuto účelu nikdy nesloužilo. Jedná se o ošklivou betonovou a zdevastovanou stavbu. Dál procházka vedla k univerzitě, nicméně počasí se začalo kazit a já zmokl. Z plánu navštívit lanovku sešlo a vzal jsem zavděk obědem v pizzerii, kde jsem mohl uschnout. Dál jsem se rozhodl již ve městě další čas netrávit a odebral jsem se k zastávce letištního autobusu, který jezdí z centra města na Letiště matky Terezy Tirana. Po 21. hodině odlétalo letadlo do Prahy, které na zem dosedlo krátce po půlnoci. Tímto tedy úspěšná výprava do Albánie končí a již jsem se těšil na další návštěvu této země.