Směr Balkán: Vlakem do Kosova [2018]

Léto je určitě bezesporu nejlepší část roku pro cestování po světě. Proto jsem se i já v létě 2018 opět vypravil poznávat nové kraje. Již třetím rokem jsem objevoval tajemná zákoutí Balkánu a jeho železnic, proto jsem se rozhodl navštívit země, které jsou i přes dnešní otevřenost světu stále pro železniční cestovatele tak trochu tajemné. Jsou to Kosovo a Albánie.

Cestopis bude rozdělen do dvou dílů. V prvním díle budeme cestovat přes Srbsko do Kosovské Mitrovice a dále do hlavního města Prištiny. V druhém díle budeme pokračovat do Albánie. Do Kosova jsem se vypravil již podruhé, cestopis z první cesty na blogu vyšel již dříve ZDE. 

Republika Kosovo je stát v jihovýchodní Evropě nacházející se v nitru Balkánského poloostrova. Zároveň je i nejmladším evropským státem, kdy 17. února 2008 jako poslední země bývalé Jugoslávie vyhlásila jednostrannou nezávislost na Srbsku. Srbsko však již od roku 1999 nemá nad Kosovem žádnou kontrolu poté, co oblast byla předána do správy OSN po kruté válce. Ta byla živena nenávistí a nacionalismem, která se neobešla bez válečných zločinů jak na straně Srbů, tak kosovských Albánců, a kterou zastavilo až bombardování Srbska leteckými silami NATO. Podle srbské ústavy však území Kosova je stále součástí Srbska. Tento cestopis však nemá za úkol popisovat historii a politické dění v této zemi. Přijměte prosím pozvání na krátkou exkurzi po zdejší železnici. 

Neděle 19. 8. 2018

Balkánské putování nezačínám na území České republiky, ale netradičně na Slovensku v Košicích, kde se den předtím konala zvláštní jízda na trati Plešivec - Muráň, která poskytla ideální aklimatizaci pro nadcházejících 9 dní na Balkáně. Již den předem jsem zakoupil zvýhodněnou jízdenku Košice – Budapešť za 9 EUR + rezervace 2 EUR a ráno v 6:02 vyrazil. Rezervace se ukázala jako dobrý nápad, protože se vlak postupně začal plnit maďarskými důchodci. Příjezd na nádraží Keléti včas. Zde jsem učinil nákup a dal si časný oběd. Následně jsem se odebral do mezinárodní pokladny k nákupu zvýhodněné jízdenky Budapešť – Beograd za 15 EUR. Zde již bez rezervace, v tomto vlaku není nutná. Cesta je velmi dlouhá, odjezd je v 11:56, příjezd do stanice Beograd centar v 21:00. Po cestě vzniká zpoždění ve stanici Novi Sad ve výši 60 minut a následně je vlak ještě směřován odklonem z hlavní tratě přes stanici Golubinci. Cestu si krátím rozhovorem se srbským cestujícím, který popisoval současné srbské mafiánské státní zřízení a své touze odejít pryč za lepším životem. 

Postoj ve stanici Novi Sad.

Zhruba se 70 minutovým zpožděním přijíždím na nové hlavní nádraží Beograd centar. Tím však dobrodružství v ten den ještě nekončí. Nádraží je betonový bunkr, je zde několik nových nástupišť, dále pak malá čekárna, pokladna, kancelář pro mezinárodní jízdenky a toalety. Tuto bídu ještě doplňuje bankomat a automat na směnu eura na dináry. Snažím se na zítřejší den předkoupit jízdenku Beograd – Kosovska Mitrovica sever. Jenže zdejší železničářky o tom nechtějí ani slyšet. Na stanici Kraljevo už však reagují, že to pujde. Platba platební kartou však nefunguje. Mávnu nad tím rukou s tím, že to vyřídím ráno. Odeberu se z nádraží ven a pochoduju temným předměstím Beogradu k hotelu, který je vzdálen asi 20 minut chůze. Hotel je velmi starý a špinavý, a to i na balkánské poměry. Interiér zcela jistě pamatoval Tita. Nicméně personál je ochotný a platební terminál funguje. O půlnoci se ukládám ke spánku.

 

Pondělí 20. 8. 2018

Budík zvoní již v 5:15. Po obtížném vstávání se opět vracím na nádraží Beograd centar, odkud v 6:21 odjíždí rychlík do stanice Užice. Denní světlo ukazuje krásy tohoto betonového bunkru. Na velké betonové ploše nad nádražím mělo vyrůst obchodní centrum, což se dosud nestalo. Nákup jízdenky do Kraljeva a platba bankovní kartou je již úspěšná. Vyfotím dva nepříliš zdařilé snímky nočního rychlíku z Ljubljany a následně se odeberu do vlaku.

Nádraží Beograd Centar.

Stadler Flirt jako brzi voz (rychlík) Beograd Centar - Užice.

Noční rychlík Ljubljana - Beograd Centar právě přijel na svou konečnou stanici.

Moderní Flirt od Stadleru je téměř prázdný. Poté, co se vlak proplete tunelem pod městem a předměstím Beogradu, rychlost se zvyšuje až pro Srbsko nezvyklé hodnoty kolem 80-100 km/h. Trať z Beogradu na Užice byla totiž s pomocí Ruska a RŽD nekonstruována. Nejedná se však o koridor, spíše o opravu trati. Cestou křižujeme zpožděnou Panonii z Baru i protijedoucí rychlík z Užice vedený Flirtem, míjíme i české žehličky vozící uhlí do největší srbské tepelné elektrárny Nikoly Tesly (Elektro Privreda Srbije Nikoly Tesly). Se zpožděním 20 minut vysedám v přestupní stanici Požega. Zde mě vítá klasický poctivý Kennedi 661-106, který po chvíli odjíždí pryč. Nádraží pochází z dob Titovy Jugoslávie a je značně zanedbané. Zpestřením nádražní haly byla kočka s kupou koťat. Zhruba po 50 minutách čekání se objevuje Marfuša z Kraljeva, která se po chvíli vydá na zpáteční cestu. Po hodince cesty vysedám ve stanici Kraljevo.

Po výstupu ve stanici Požega fotím Kennediho 661-106.

Marfuša se po nástupu cestujících vydá do Kraljeva.

Kraljevo je středně velké město v jižním Srbsku a železniční uzel, kde se sbíhají tratě ze čtyř směrů. Nejprve jdu k pokladně zakoupit jízdenku do stanice Kosovska Mitrovica sever. Průvodčí z vlaku se v kase nachází taky a ptá se, proč jsem si nezakoupil lístek už z Beogradu. Odpovím, že mi ho tam prostě nechtěli prodat. V Kase se překvapivě nachází karetní terminál, který zde však své využití příliš nemá, soudě podle toho, jak byl zaházen papíry. Po nákupu jízdenky se odebírám na procházku do centra. Vyhlídl jsem si menší hospůdku, kde jsem si k obědu dal tradiční lahodnou balkánskou pljeskavicu o velikosti podrážky, s velkým množstvím přílohy a lahví srbského piva Zaječarsko. Útratu jsem uhradil platební kartou. V blízkosti nádraží se nachází menší potraviny, platba možná opět kartou. Pobyt v Srbsku se mi tak podařilo zvládnout bez výměny srbské hotovosti.

Centrum Kraljeva.

K obědu byla lahodná Pljeskavica.

Blíží se čas 14:30, kdy odjíždí vlak do Kosova. Před výpravní budovou stojí tři Marfuše, které se následně rozjedou do třech směrů. Marfuša do Mitrovice se nachází hned na první koleji. Ve vlaku cestují i příslušníci policie. Opouštíme Kraljevo a trať se stáčí na jih podél řeky Ibar, kterou budeme celou více než tří hodinovou cestu kopírovat. Cestou křižujeme Kennediho s nákladním vlakem. Vlak nejede příliš vysokou rychlostí, pomalu se kolíbá údolím řeky po nepříliš udržované infrastruktuře. S blížícími se hranicemi mě zvětří srbský policista a žádá si pas, ptá se také, kam jedu. Po odpovědi je mi pas navrácen. V poslední srbské stanici Rudnica příslušníci bezpečnostních složek vysedají a vlak pokračuje dál. V místě současné hranice mezi Srbskem a Kosovem je na vysoké skále nakreslena srbská vlajka. Přijíždíme do prvního města na kosovském území. Na pouličním osvětlení jsou rozvěšeny srbské vlajky, na nádraží také. Místní železničáři jsou rovněž srbské národnosti.

Jednotky najíždějí z depa do stanice.

Odpolední skupina ve stanici Kraljevo.

 

Po vyhlášení jednostranné nezávislosti Kosova v roce 2008 odmítli místní železničáři na sever od Mitrovice sloužit pod Hekurudhat e Kosovës (Kosovské železnice), což mělo za následek zrušení vlaků OSN (tzv. Free movement train) mezi Lapovem, Kosovo Poljem (alb. Fushë Kosovë) a General Janković (alb. Hani i Elezit). Mezi stanicemi Kosovo Polje a Mitrovicë osobní provoz utichl úplně, v úseku Kraljevo – Zvečan pak Železnice Srbije zavedly své vlaky. Stanice Zvečan se nachází 4 km od Mitrovice a byla konečnou až do roku 2013, kdy byla zřízena zastávka Kosovka Mitrovica sever přímo v srbské části města. Hlavní nádraží v Mitrovici se nachází v albánské části města.

Trať je stále více rozpadlá, rychlost nižší a nižší a stanice více rozpadlejší. Přijíždíme do Zvečanu, kde se nachází výpravčí. Po odbavení vyjíždíme dále, na konečnou našeho vlaku. Vlak projíždí kolem zničeného průmyslového areálu a nevzhledného předměstí města, poté se mírně stočí doprava a zastavuje v průmyslovém areálu. Dorazili jsme do cíle, do Kosovské Mitrovice. Vlak opouští pár cestujících. Pro zřízení zastávky byla využita vlečka do průmyslového areálu, hlavní trať do albánské části města byla opatřena výkolejkou a dnes je již značně zarostlá. Marfuša se po několikaminutovém pobytu rozjíždí zpět do Kraljeva. Pořizuji pár dokumentačních snímků vlaku na místní černé skládce, kde se potulovalo pár divokých psů.

Konečná zastávka Kosovska Mitrovica sever.

Pohled směrem k zastávce. Kolej vlevo vede do albánské části Mitrovice a je od roku 2008 nevyužita.

Jednotka odjíždí z Kosovske Mitrovice zpět do Kraljeva.

Následně se odebírám do města k hotelu. V ulicích města je v podvečer živo. Po promenádě, která je ověšena srbskými vlaječkami, korzuje velké množství lidí. Můj hotel se nachází v srbské části města. Ačkoliv v severní části města je platidlem srbský dinár, hotel přijímal pouze Euro. Poměrně brzy ulehám do postele a užívám si dlouhý spánek, na další den si můžu pospat.

Promenáda v srbské části Mitrovice.

Úterý 21. 8. 2018

Hotel opouštím v cca. hodin 10 dopoledne po bohaté snídani, která byla v ceně. Vydám se na procházku nad město, kde se nachází pravoslavný kostelík Svatého Dimitrije Soluňského a památník Druhé světové války. Je odsud hezká vyhlídka na celé rozdělené město.  Následně se vrátím zpět do města a mířím k Modrému mostu, který odděluje srbskou a albánskou část města. Most je hlídám italskými vojáky a kromě mě a britského mladého páru nikdo jiný řeku nepřekračuje. U mostu si hrají albánské děti, které se nás vyptávají, odkud jsme.

Kostel Svatého Dimitrije Soluňského, v pozadí památník Druhé světové války.

Výhled od památníku na Kosovskou Mitrovicu.

Most spojující srbskou a albánskou část města.

Po krátké procházce se odeberu na autobusové nádraží. Jenže ouha, odsud maršutky do Prištiny, hlavního města Kosova, nejezdí. Ptám se kosovské policistky, která mě posílá k mešitě u kruhového objezdu. Zde už vidím několik ojetých dodávek dovezených ze Západu. Usedám do postaršího Volkswagenu a čekám na odjezd, který nastává vždy po naplnění celé dodávky (tímto způsobem fungují albánské maršutky). Cesta stojí 1,50 EUR.

Maršrutka.

Po 40 minutách jízdy vysedám nedaleko centra na bulváru Billa Clintona v Prištině. Tady už to dobře znám, zde jsem byl již minulý rok. Vyfotím si kostel a kolem sochy výše jmenovaného prezidenta se vydávám na autobusové nádraží, kde si chci ověřit odjezd zítřejšího spoje do Albánie, který se mi povedlo na internetu najít. Zjišťuji, že kromě ranního spoje jede odpoledne ještě další spoj. Poté se odebírám do hotelu, který se nachází v kopci nad nádražím. 

Bill Clinton je v Kosovu velmi oblíbený.

Jeden z bulvárů v Prištině s typickou jugoslávskou zástavbou.

Odkládám zavazadla a mířím zpět k nádraží, abych vyfotil odpolední vlak Priština – Pejë. K mému nepříjemnému zjištění je nádraží značně zarostlé, přesto se mi podaří snímek pořídit. Za ten rok od poslední návštěvy doznal kosovský vozový park velkých změn. Staré rakouské Schillerenwagen byly vyřazeny a místo nich byly do provozu zařazeny německé vozy n-wagen, z provozu byla také vyřazena poslední Nohabka 2640.003.

Lokomotiva 2620.016 objíždí soupravu na nádraží v Prištině, aby odvezla odpolední vlak do města Pejë.

Po pořízení dokumentace vlaku se odeberu na procházku do centra. Středobodem města je bulvár Matky Terezy, po kterém korzuje velké množství lidí. V boční ulici nacházím sympatickou restauraci, kde si objednávám lahodný pozdní oběd a kosovské pivo Peja. Po obědě se vracím na bulvár a s kornoutem zmrzliny usedám na lavičku před kosovský parlament, kde sleduji uliční ruch. Neopomenu se zastavit u betonového nápisu NWEBORN, který jsem loni nějak zapomněl navštívit, a neminu ani národní knihovnu, která je krásnou stavbou jugoslávského brutalismu. 

Hlavní promenáda v centru města.

Kosovský parlament.

Knihovna v brutalistickém stylu.

Po drobném nákupu v potravinách odcházím zpět na hotel. Před příchodem na pokoj se však ještě zastavím na nádraží, kam má přijet večerní vlak z Hani i Elezit. Ten je tvořen ex švédským motorovým vozem, který jsem loni na trati nepotkal. S další lahví piva Peja z recepce odcházím na pokoj.

Na "hlavním" nádraží v Prištině, byl dne 21.08.2018 zachycen motorový vůz 5800.002, který dorazil do stanice jako IC 892 z Hani i Elezit. Celkem čtyři motorové vozy této řady získaly kosovské železnice (Hekurudhat e Kosovës) v roce 2007 ze Švédska, kam byly v roce 1980 dodány italským Fiatem. Zachycený vůz nesl ve Švédsku označení SJ 1304, po dodání do Kosova byl označen 02. Kolem stanice roste moderní zástavba rozvíjejícího se města, avšak samotná stanice se od konce války vůbec nezměnila.

 

Středa 22. 8. 2018

Budík zvoní již v půl sedmé ráno, jelikož v 7:10 odjíždí z nádraží osobní vlak do Hani i Elezit, který před odjezdem autobusu ještě chci zachytit. Bohužel jsem trochu zaspal a k nádraží musím doběhnout. Osobní vlak je veden Kennedim s jedním vozem. Lepší soupravu si šotouš nemůže přát. Škoda jen, že jsem se nemohl projet.

Lokomotiva 2640-008 s jedním osoním vozem jako náhrada za motorový vůz odjíždí časně ráno z Prištiny do pohraniční stanice Hani i Elezit.

Po pořízení několika záběrů jsem se odebral na autobusové nádraží, zakoupil lístek a čekal na čas odjezdu. Poloprázdný autobus opustil Prištinu a jel po dálnici směrem na Prizren. V Prizrenu autobus zajel na zdejší divoké autobusové nádraží, kde byla pauza a nastoupila většina cestujících. V kanceláři dopravce byla také provedena evidence cestovních dokladů, přičemž soupis cestujících byl poté na hranicích předán policii bez další kontroly. Zcela náhodou autobus zastavil hned vedle bývalého nádraží, a tak jsem mohl pořídit snímek výpravní budovy zdejší zdevastované stanice. Trať byla vystavěna za dob Jugoslávie v roce 1963, po skončení vláky v Kosovu v roce 1998 provoz nebyl obnoven.

Nádraží Prizren je od války v Kosovu v devadesátých letech opuštěné.

Zastávka autobusu na odpočívadle.

Autobus se následně z Prizrenu vydal po dálnici směrem k albánské hranici. O pokračování cesty do Albánie - Země orlů si povíme v následujícím díle cestopisu.

 

Text a foto: Petr Jetelina 2018 a 2021