Zakavkazsko, 2. část: Gruzie [2025]

prosince 10, 2025

V druhé části cestopisu ze Zakavkazska se přesuneme z Ázerbájdžánu do Gruzie. Do země jsme vstoupili přes hraniční přechod u města Balakən, kam jsme dorazili nočním rychlíkem z Baku. O tom pojednávala první část cestopisu. Jelikož bude povídání z Gruzie poněkud obsáhlejší, bude rozděleno do dvou částí.

Gruzie je po Ázerbájdžánu druhý největší stát zakavkazského regionu s rozlohou 69 700 km² a 3,7 mil. obyvatel, přičemž dvacet procent území je okupováno armádou Ruské federace. Hlavním městem je Tbilisi s 1,25 mil. obyvatel. Gruzínská sovětská socialistická republika vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu v roce 1990. Země si poté prošla válkami s autonomními oblastmi Abcházie v roce 1992 a s Jižní Osetií v letech 1992 a 2008. Do roku 2004 byla mimo kontrolu centrální vlády také autonomní oblast Adžárie kolem města Batumi. V současné době je u vlády strana Gruzínský sen, která zemi přiklonila k Rusku a pozastavila integrační proces s Evropskou unií.

Na území Gruzie vstupujeme přes hraniční most mezi ázerbájdžánskou a gruzínskou celnicí. Přicházíme do odbavovacího prostoru, kde se nachází jedna přepážka s celníkem, který nám během chvíle zkontroluje pasy a orazí je vstupním razítkem. Následně vybíráme z bankomatu za odbavením první hotovost a míříme kolem odstavených kamionů k hloučku místní taxikářské mafie. Zde od nás vykoupí pár zbývajících ázerbajdžánských Manatů a smění je na gruzínské Lari. Manaty přeprodávají řidičům kamionů jedoucím do Ázerbájdžánu. Za předražených 20 Lari nás odváží jeden z řidičů do nejbližšího města Lagodechi. Mohl jsem se pokusit cenu ještě srazit, ale nikdo jiný nabízející odvoz zde nebyl. Vysadáme u maršrutky do Tbilisi. Ta se zhruba po 20 minutách vydává na cestu zhruba z poloviny zaplněná.

Gruzínská celnice.

Vysedáme ve městě Tsnori. Odtud vede železnice do vedlejšího města Gurjaani a následně do Tbilisi, ale osobní vlaky sem nejezdí desítky let. Sháníme odvoz k Bodbijskému klášteru, který se nachází vysoko nad městem. Opět se dostaneme do hledáčku místní taximafie. Podaří se mi cenu srazit na 50 Lari, což je stále příliš mnoho. Klášter je významným poutním místem, je zde uchovávána zázračná Iverská ikona Boží Matky. Nachází se zde velké množství ruských turistů.

Bodbijský klášter.

Následně se přesouváme 2 km do městečka Signagi. Je to jeden z nejvyhledávanějších cílů turistů díky svému umístění vysoko v kopcích s působivým výhledem na nížinu řeky Alzani a na vysoké vrcholy Kavkazu. Centrum je malé a nepříliš zajímavé, ale zbytky opevnění z 18. století nabízí hezké pohledy do okolí. K obědu se lze usadit v některé z četných restaurací s vyhlídkou.

Městečko Signagi. V pozadí se nachází zasněžené vrcholy Velkého Kavkazu.

Automobil VAZ 2106.

V 16:00 odjíždíme maršrutkou do Tbilisi. Cesta trvá přes dvě hodiny a není příliš pohodlná, ale jedeme, což je hlavní. Na dálnici před Tbilisi se tvoří kolony a dopravní proud se pohybuje pomalu. Proto se rozhodneme vyskočit s některými místními u stanice metra Samgori a do centra pokračovat pohodlněji v podzemí.

Maršrutka do Tbilisi.

Pro cestování v metru kupujeme nabíjecí kartu, peníze se nabíjejí v hotovosti v okýnku. Jedna cesta vychází na jedno Lari. Metro je opět sovětského typu a potkáme v nich soupravy typu 81-717M a Ež3M, které prošly modernizací i s přispěním plzeňské Škody. Čela čelních vozů jsou shodná s pražskými 81-71M. Bohužel během návštěvy Tbilisi nebyl čas se metru blíže věnovat. Také zde platí zákaz fotografování, stanice však nejsou tak silně hlídány jako v Baku.

V Tbilisi jsme se prošli po novém a starém centru města. V uličkách starého města žije židovská komunita čítající asi 10 tisíc lidí. Bohužel všude je velké množství Rusů. Projeli jsme se také některými lanovkami. Kabinková lanovka Rike - Narikala vedoucí k soše Matky Gruzie je integrována do systému MHD, a je možno zaplatit jízdné kartou z metra ve výši 2,50 Lari za jeden směr. Z lanovky je pěkný výhled na staré město. Socha Matky Gruzie byla vztyčena v roke 1958, u příležitosti výročí 1500 let od založení města a měří 20 metrů.
Další dvě lanovky vedou na vrchol Mtatsminda, kde stojí televizní vysílač a zábavní park. Vede sem pozemní lanovka z Vilniuského náměstí a novější kabinková lanovka z náměstí Rustaveli v novém centru města. Ta je mnohem lépe přístupná a je více využívána. Jízdné je ovšem citelně dražší, 12 Lari za jednu jízdu.

Pohled na staré centrum města. Vlevo na kopci se tyčí televizní vysílač.

Náměstí Svobody.

Socha Matky Gruzie. Pohled zezadu.

Kostel Metekhi na útesu nad řekou Kura.

Automobil Lada Niva.

Televizní věž na kopci Mtatsminda.

Hlavní železniční stanice v Tbilisi je obrovská moderní budova vystavěná v brutalistickém stylu za dob Sovětského svazu v 80. letech 20. století. Její rozměry jsou vzhledem k poklesu provozu značně naddimenzované, proto v roce 2010 proběhla přestavba na obchodní centrum a prostory pro odbavení cestujících se nacházejí pouze v horním patře v prostoru nad kolejištěm. V současné době odsud odjíždí pouhé čtyři páry osobních vlaků do Gardabani a Borjomi, dva páry rychlíků Tbilisi – Batumi, po jednom páru rychlíky do Zugdidi a Poti, a každý druhý den do Ozurgeti. Z mezinárodní dopravy zbyl pouze rychlík Tbilisi – Jerevan jedoucí každý druhý den.

Staniční záloha v podobě ČME3T-6831.

Jednotka Stadler Flirt čísla GRS-011 odjíždí v 10:50 z hlavního nádraží v Tbilisi do Batumi. O několik dní později byl tento spoj zrušen.

Fotografování na nádraží jsem prováděl co nejvíce nenápadně. Nicméně objevil se jeden starý bonzák, který mě zaregistroval a pokoušel se ihned alarmovat ochranku. Rozhodli jsme se proto pro klidný odchod z nádraží. Bonzák nás předběhl, následně jsme prošli kolem něj i člena ochranky, nicméně nevypadalo to, že by jeho iniciativa ochranku nějak zajímala. Někteří místní mají Sovětský svaz v hlavě dodnes.

"Električky" ER2-7251 a ES-009 byly společně zachyceny před večerním rozjezdem do Borjomi a Gardabani.

Pohled na jednotku ES-009 z nadhledu.

Po pobytu v Tbilisi pokračujeme dál. Následující ráno v 8:20 odjíždíme rychlíkem do Gori. Jízda trvá pouhou hodinu a je pohodlná. Vybrali jsme si první třídu za 22 Lari za osobu. Železniční tarif v Gruzii je poněkud padlý na hlavu, cesta vlakem stojí stejnou cenu, ať už jedete z Tbilisi do první nebo poslední stanice. Vlak je veden čínskou elektrickou jednotkou GRT výrobce CSR Nanjing Puzhen z roku 2009. Z pěti jednotek jsou dnes v provozu pouze tři. Sovětská mentalita však ve vlaku zůstává nadále, na stanovišti sedí strojvedoucí s pomocníkem, dále náčelník vlaku, a na každý vůz jeden děžurnyj. K tomu je ještě nutno připočítat několik členů ochranky. Schody u nástupních dveří jsou chráněny sklopnými plechy jako v tradičních stodolách. Do Gori vlak přijíždí z více než desetiminutovým zpožděním, které bylo způsobeno pomalými jízdami.

Jednotka GRT-002 byla zachycena v železniční stanici Gori.

Po odjezdu vlaku nasedáme do taxíku a míříme do centra města. Gori je rodištěm Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, známého jako Stalin. A jako významný rodák má zde své muzeum, které se těší vysoké návštěvnosti. Vystaveno je zde velké množství obrazů a upomínkových předmětů, které vůdce Sovětského svazu obdržel. Součástí expozice je také Stalinův osobní železniční vagón. Před muzeem stojí jeho rodný dům, toho času uzavřen z důvodu renovace. Nesmíme však zapomínat, že to byl druhý největší masový vrah v dějinách lidstva.

Stalinův rodný dům, toho času uzavřen pro rekonstrukci.

Socha před muzeem.

Interiér muzea.

Stalinův železniční vůz.

Samotné město Gori má 45 tisíc obyvatel. Asi 14 km severně se nachází dotyková linie se separatistickou oblastí Jižní Osetie, na které hlídkuje Ruská armáda. Během války v roce 2008 bylo město bombardováno a na deset dní obsazeno Rusy, než byli vytlačeni gruzínskou armádou. Výhled na separatistické území nabízí pevnost Gori.

Pevnost Gori.

Po návštěvě muzea a pevnosti máme odpoledne dostatek času, proto míříme na nádraží pěšky. Kupujeme jízdenky na vlak do Chašuri, kde budeme nocovat. Je to asi půl hodiny cesty. Platíme 11 Lari za osobu. Sice za hodinu jede ještě "električka" za jedno Lari, ale chceme být na ubytování co nejdříve. Po příjezdu do Chašuri stojí na vedlejší koleji před budovou staniční záloha v podobě lokomotivy ČME3, která odváží stodolu od osobního vlaku ze Zestafoni. Bezpečnost cestujících zde nikoho nezajímá, lokomotiva zahouká a rozjede se proti lidem na přechodu. Bohužel jsem nestačil vytáhnout telefon pro pořízení dokumentace.

Po noclehu v Chašuri se ráno vracíme na železniční stanici a vyrážíme směr Bordžomi. Přijíždí elektrická jednotka ES-007, se kterou pojedeme lehce přes hodinu za jedno Lari. Vyjíždíme po úseku s novým svrškem do stanice Kvišcheti, kde se odpojuje novostavba trati pod Suramským průsmykem, která nahradí stávající trať. My pokračujeme velmi pomalou jízdou údolím řeky Mtkvari, která je velmi uspávající. Před nákladní stanicí v Bordžomi se nachází továrna na stáčení minerální vody, která je odsud expedována po železnici. Svršek vlečky je nový, proti rozpadlé hlavní trati velký kontrast. V samotné nákladní stanici bylo živo – nákladní vlak s krytými vozy v čele s posunující „tamarou“, k tomu pracovní vlak s lokomotivou ČME3T-6899 a lokomotiva VL10. V depu lze spatřit úzkorozchodné lokomotivy ČS11, které až do příchodu pandemie nemoci Covid 19 zajišťovaly vozbu na legendární úzkokolejce do Bakuriani. Trať je stále minimálně udržována, návrat provozu však stále není v plánu.

Jednotka ES-007 přijíždí do stanice Chašuri jako osobní vlak z Tbilisi do Bordžomi.

V nákladní stanici Bordžomi stojí pracovní vlak v čele se "čmelákem" ČME3T-6899.

Po odjezdu z nákladní stanice trvá vlaku jen pár minut, aby dorazil do konečné stanice Bordžomi-Parki. Jistou zajímavostí je, že se dle konfigurace kolejiště jedná o koncovou stanici, která je do hlavní trati napojena odbočkou a je dálkově řízena z nákladní stanice. Osobní doprava za Bordžomi do stanice Achalciche byla zrušena v roce 2010, nákladní doprava funguje dosud. Fotografování ve stanici není problém, nikdo to neřeší.

Konečná stanice Bordžomi-Parki. Vpravo za zábradlím se nachází nástupiště na trati pokračující dále do stanice Akhaltsikhe, které není od roku 2010 využíváno.

Bordžomi je příjemné lázeňské město nacházející se v hlubokém údolí řeky Mtkvari. Zdejší léčivé prameny byly objeveny ruskými vojáky kolem roku 1810. Vládnoucí Romanovci se zde rozhodli vybudovat lázně, které jsou známy dodnes v zemích bývalého Sovětském svazu. Zdejší minerální voda je velkým vývozním artiklem. Hlavní pramen se nachází v lázeňském parku, nad kterým jezdí lanovka z roku 1962 na horský hřbet. Stačí vyjet pouze nahoru za 15 Lari, během čtvrt hodiny člověk seběhne po stezce dolů zpět do parku. Samotné městečko a lázeňský park vypadají poněkud zanedbaně, ale v lázeňské části vyrostlo několik hezkých hotelů.

Bordžomi.

Po procházce v lázeňské části a jízdě lanovkou míříme na autobusové nádraží, kde se snažíme chytit maršrutku do Chašuri. Čekáme necelých 20 minut a maršrutka přijíždí. Jízdní doba je proti vlaku poloviční, nicméně maršrutky jezdí jen na kraj města. Pro cestu dále k nádraží si bereme taxík za 10 Lari. Dostáváme se tam, odkud jsme ráno vyjeli.

Stanice maršrutek v Bordžomi.

Na nádraží panuje čilý ruch v podobě posunu lokomotiv VL10 a VL11 a sestavování souprav pro přejezd Suramským průsmykem směrem k Černému moři. Dále se zde na pomníku nachází lokomotiva VL19-01, první vyrobená elektrická lokomotiva v Sovětském svazu z roku 1932. Právě zde na úseku přes Suramský průsmyk byl zahájen první elektrický provoz v SSSR. Při focení jsem byl z lávky zpozorován ostrahou, nic se však nestalo.

Ve stanici Chašuri panuje čilý dopravní ruch. Lokomotivy VL10 a VL11 nastupují do čela nákladních vlaků přes Suramský průsmyk.

Na pomníku se nachází lokomotiva VL19-01 z roku 1932. Ta zde zahajovala elektrický provoz přes Suramský průsmyk.

V 17:25 odjíždíme osobním vlakem do stanice Zestafoni, který je tvořen lokomotivou VL10 a jednou stodolou typu plackartnyj. Jízdné činí pouhých 0,50 Lari, necelé 4 Kč. Celkem mezi Chašuri a Zestafoni jezdí dva a půl páru vlaků. Cesta je velmi dlouhá, díky pomalé rychlosti si však můžeme vychutnat cestu nejzajímavějším úsekem celé magistrály mezi Tbilisi a Černým mořem. Tato stará směrově a sklonově náročná trať se čtyři kilometry dlouhým tunelem bude za nějakou dobu mezi stanicemi Chašuri a Moliti opuštěna a veškerá doprava převedena na novou přeložku. Po dvou a půl hodinách jízdy přijíždíme do cílové stanice Zestafoni. Kousek od nádraží máme zajištěn nocleh do dalšího dne.