Zakavkazsko: Arménie, výlet k jezeru Sevan [2025]

listopadu 11, 2025

V srpnu 2025 jsem se rozhodl podniknout první výpravu do Zakavkazského regionu. Navštívil jsem Arménii, její hlavní město Jerevan a projel se vlakem k jezeru Sevan, kam je osobní doprava už dlouhé roky provozována pouze od poloviny června do konce letních prázdnin. Zakoupil jsem letenky z Vídně do Jerevanu u dopravce Wizzair a vyrazil na prodloužený víkend.

Arménie je nejmenší ze tří zakavkazských států s rozlohou 29 743 km². Žijí zde tři miliony obyvatel. Hlavním městem je Jerevan se 1,1 mil. obyvatel. Diaspora ve světě čítá okolo 8 milionů. Země trpí izolací a chudobou z důvodu uzavření pozemních hranic s Ázerbájdžánem od roku 1989 a s Tureckem od roku 1993. Země je tak po zemi přístupná pouze z Gruzie (silnice i železnice), na jihu pak z Íránu (pouze po silnici). Arménská sovětská socialistická republika vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu v roce 1991. Před rozpadem SSSR v roce 1989 začal ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach na území Ázerbájdžánu. Ten byl definitivně ukončen v roce 2023, kdy ázerbájdžánská vojska obsadila celé území této oblasti, a tamní arménské obyvatelstvo uprchlo do Arménie. Na samotném území Arménie neprobíhaly žádné boje. V čele země stojí premiér Nikol Pašinjan, který se do čela země dostal po revoluci v roce 2018. Po konci války v Náhorním Karabachu slábne v zemi vliv Ruska a politika se otáčí k USA a Evropské unii. Země navázala diplomatické styky s dávnými nepřáteli, Ázerbájdžánem a Tureckem. Výsledkem byl podpis mírové dohody s Ázerbájdžánem v Bílém domě v srpnu 2025. Dále se chystá znovuotevření železničního hraničního přechodu do Turecka mezi stanicemi Ahuryan a Dogukapi, který je uzavřen od roku 1993.

Provozovatelem železnic v Arménii je společnost „Jihokavkazská železnice“, kterou vlastní ruské RŽD. Ty v roce 2008 získaly třicetiletou koncesi k jejich provozování, s možným prodloužením o dalších dvacet let. Železniční síť je krátká a nepokrývá celou zemi. Její délka je 845 km, mnoho úseků však není v provozu. Všechny tratě jsou elektrizovány stejnosměrnou soustavou 3 kV. Páteří sítě je trať Jerevan – Gyumri – hranice s Gruzií. Dále provoz funguje na trati Masis – Jerasch a z Jerevanu na sever kolem jezera Sevan do stanice Zod. V roce 1989 v souvislosti s válkou v Náhorním Karabachu byla uzavřena trať z Hradzanu na hranice s Ázerbájdžánem, do té doby důležitá spojnice s hlavní zakavkazskou tratí Baku – Tbilisi – Poti. Na samotném jihu země u hranic s Íránem se nachází ázerbájdžánským územím odříznutý úsek Karčivan – Njubedi a odbočka do města Kafan. Další neprovozovaná trať Gyumri – Maralik se nachází na severu země. Z Gyumri také vychází výše zmíněná mezistátní trať do Turecka, uzavřená od roku 1993.

V provozu jsou v současné době tři páry osobních vlaků Jerevan – Gyumri, od pátku do neděle čtyři páry. Po jednom páru jezdí vlaky v relacích Jerevan – Araks, Jerevan – Jerasch, v letních měsících od pátku do neděle jeden pár Jerevan – Šorža k jezeru Sevan. Z dálkových spojů je v provozu pouze rychlík Jerevan – Tbilisi, jezdící každý druhý den. V letních měsících zajíždí až do Batumi na pobřeží Černého moře. Vozový park se skládá hlavně ze sovětských „električek“ ER2 a lokomotiv VL10, které byly dodány přímo do Arménie nebo předány od RŽD. Mezi lety 2015 až 2021 byly dodány čtyři nové elektrické jednotky EP2D z Ruska. Nalezneme zde také několik provozních kusů československých lokomotiv ČME3. Na rychlík do Gruzie jsou od roku 2021 nasazovány moderní „stodoly“ z Tveru v nátěru RŽD.

V Jerevanu posunuje lokomotiva ČME3-5297. Více fotografií jsem zde bohužel nepořídil, nějaký bystrý občan na mě zavolal policii. Každý člověk s fotoaparátem u kolejí je v této zemi podezdřelý.

Vydejme se na cestu

Vlak z Jerevanu k jezeru Sevan vyjíždí z hlavního nádraží. Nasazena je čtyřvozová „električka“ ER2K-988. Ta byla vyrobena v roce 1973 podnikem RVR v Rize a původně dodána k Moskevské dráze. V roce 1999 přešla k Severní dráze do Jaroslavli. V roce 2008 byla poslána do Arménie, kde jezdí dodnes. V roce 2024 obdržela jednotka nový nátěr, který se již po roce začíná na některých místech loupat. Uvnitř se nachází původní dřevěné lavice jako za starých časů.

Hlavní nádraží v Jerevanu. Jedná se o velkolepou stavbu ve stalinistickém stylu z 50. let 20. století.

"Električka" ER2-988 se na hlavním nádraží chystá k odjezdu směr Šorža. Platí zde zákaz fotografování.

V 8:30 se plně obsazená jednotka dává do pohybu. Nejprve směřuje na jih, kde se za stanicí Noragavit stáčí k severu po nákladním obchvatu města. Ten nahradil původní trať samotným centrem města. Trať stoupá a klikatí se do kopců nad městem. Vlaku trvá více než hodinu, než Jerevan objede. Přes řeku Hrazdan byl vystavěn v roce 1981 impozantní 121 m vysoký most pro železniční a silniční dopravu. Za mostem se nachází kolejový „trojúhelník“, kterým se nákladní obchvat napojuje na původní trať. Ta dále stoupá přes město Čarentsavan, tvořené pouze rozpadlými komunistickými paneláky. Vedle se nachází město Hradzan, odkud odbočuje neprovozní trať k ázerbájdžánským hranicím. Se stoupající nadmořskou výškou se stává vedro více snesitelným. Po dvou a čtvrt hodině jízdy přijíždíme do stanice Sevan, kde menší část cestujících vystupuje, další nastupují. Následuje zastávka Ostrov, kde vysedá většina osazenstva vlaku, včetně mě. Pohledem do mapy člověk zjistí, že se zde žádný ostrov nenachází, pouze poloostrov. Ten vzniknul při poklesu hladiny jezera.

Interiér "električky" se od dob Sovětských železnic vůbec nezměnil.

Jednotka opouští zastávku Ostrov a směřuje dále po břehu jezera ke svému cíli.

Na poloostrově se nachází starobylý klášter Sevanavank z 9. století našeho letopočtu, který je hojně navštěvován turisty. Na břehu jezera se nachází rozsáhlá rekreační zóna. Na samotném konci poloostrova se nachází prezidentská rezidence.

Pohled z vrcholu na poloostrově s klášterem Sevanavank.

Jezero Sevan je horské sladkovodní jezero s rozlohou 1262 km². Leží v nadmořské výšce 1900 m, o 1000 m výše než Jerevan. Proto je vyhledávaným rekreačním místem obyvatel města v horkých letních dnech. Během rychlé industrializace země v dobách Sovětského svazu klesla hladina jezera až o závratných 19 m. Mohlo za to zvýšení odtoku vody z důvodu výroby elektrické energie a intenzivní zavlažování v Araratské rovině. Již v 50. letech se ukázalo, že ekologické škody jsou obrovské a byly podniknuty kroky k nápravě. Výroba elektrické energie ve vodních elektrárnách byla zastavena díky novým paroplynovým elektrárnám, množství vody pro zavlažování bylo sníženo. V roce 1981 byl otevřen unikátní 49 km dlouhý tunel spojující jezero s řekou Arpa. Přiváděná voda z řeky pokles hladiny zpomalila. V roce 2004 byl otevřen další 21 km dlouhý tunel od řeky Vorotan. Po jeho dokončení začala hladina jezera stoupat. Více k tématu naleznete zde.

Odpoledne se vydávám do kopců nad jezerem, abych pořídil záběr vlaku s jezerem v pozadí. Po úspěšném focení se odebírám pěšky do Sevanu, kde mám zajištěno ubytování.

"Električka" ER2-988 se v podvečer vrací zpět do Jerevanu. Na záběru právě opustila zastávku Ostrov a míří k městu Sevan a k hlavnímu městu. V pozadí se nachází poloostrov s klášterem Sevanavank a modrá hladina jezera Sevan.

Další den se vydávám na železniční stanici Sevan a vyčkávám na příjezd „električky“ z Jerevanu. Čeká tu i japonský šotouš, který se mnou fotí její příjezd. Opakuje se podobný scénář jako včera, většina osazenstva vystupuje na zastávce Ostrov, dále vlak pokračuje poloprázdný.

"Električka" ER2-988 přijíždí dopoledne do stanice Sevan. Infrastruktura od rozpadu Sovětského svazu postupně chátrá a pozvolna se rozpadá.

Trať se klikatí podél severního břehu jezera a z okna vlaku je krásný výhled. Kromě jedné stanice Covagjug se zde nacházejí pouze rozpadlé zastávky, které mají již své nejlepší časy za sebou. Budova zastávky Drachtik je nyní využita jako stáj pro koně a sklad sena. Před dvanáctou hodinou přijíždíme do konečné stanice Šorža. Zde bude „električka“ vyčkávat na odpolední návrat do Jerevanu. Trať pokračuje dále do stanice Vardenis, kam až do roku 1997 zajížděly osobní vlaky. V blízkosti ázerbájdžánské hranice se nachází konečná stanice Zod, kde se nachází zlatý důl. Dodnes zde funguje nákladní doprava, vlaky se zlatou rudou jsou odváženy do stanice Ararat, kde se nachází zpracovatelský závod. Úsek trati Sevan – Zod byl postavena v roce 1978. Jelikož tento úsek přestal zvládat velké množství vlaků, začala v roce 1988 výstavba druhé trati ze Sevanu do Vardenisu po jižním břehu jezera. Výstavba však byla po rozpadu Sovětského svazu v roce 1992 zastavena.

Stanice Šorža, konečná stanice pro letní osobní vlaky k jezeru Sevan.

V 17:00 odjíždí vlak zpět do Jerevanu. Podvečerní slunce ozařuje hladinu jezera a výhled je lepší než dopoledne. Vlak se na zastávkách postupně plní cestujícími, hlavní nával však přichází na známé zastávce Ostrov. Přisedají si mladí lidé a dělí se se mnou o drobné občerstvení. Část cestujících vystupuje v Hrazdanu a vlak již není tak plný. Jak postupně klesá nadmořská výška, stoupá i venkovní teplota. Úleva od vedra přichází se západem slunce. Ze silného oparu se dokonce vynoří i obrys bájné hory Ararat. Na hlavní nádraží přijíždíme až po setmění ve 20:35.

Pohled z okna vlaku na jezero.

V horké polopouštní krajině lze spatřit stáda ovcí.

Metro v Jerevanu

Hlavní město Arménie obývá 1,1 mil. obyvatel. Nachází se pouhých 13 km od tureckých hranic. Již od roku 783 př. n. l. se zde nacházela pevnost, kolem které bylo zbudováno sídlo. Hlavním městem se Jerevan stal až v roce 1918. Rozkvět města přišel za dob Sovětského svazu, kdy od 20. let 20. století začala přestavba na moderní metropoli s rovnými bulváry, impozantními vládními budovami a dostatkem zeleně. Město bylo zasaženo silným zemětřesením, které zasáhlo zemi v roce 1988.

Jerevanská kaskáda byla postavena z travertinového kamene v roce 1980. Dnes se v ní ukrývá centrum umění. Na vrcholu kaskády se nachází 118 metrů vysoký památník vytvořený k tehdejšímu 40. výročí existence sovětské Arménie.

Matka Arménie. Monumentální socha z roku 1967 se nachází v Parku vítězství. Ta nahradila původní sochu Josifa Vissarionoviče Stalina, která byla v rámci destalinizace odstraněna. Měděná socha měří 22 metrů, celková výška památníku s podstavcem je 51 metrů.

Město má svůj systém metra. Výstavba začala v roce 1972, dokončeno bylo až v roce 1981. Systém je tvořen jednou linkou mezi stanicemi Družba a Náměstím Garegina Idže, ze stanice Šengavit odbočuje krátká povrchová trať do stanice Čarbach. Poslední nový mezistaniční úsek byl otevřen v roce 1996, a to do stanice Družba. Vlaky jsou typu 81-71 známé z mnoha systémů metra sovětského typu, včetně Prahy. Dvouvozové soupravy vypadají poněkud komicky, od roku 2012 jsou postupně sestavovány třívozové soupravy. Na odbočce do stanice Čarbach jezdí pouze jeden vůz. V metru se zastavil čas a vypadá stále jako za dob Sovětského svazu. Velmi hluboké i povrchové stanice se od doby otevření vůbec nezměnily, technický stav tratí není dobrý. Na nástupištích najdete výpravčí s lodičkami na hlavě, u eskalárotů budky s dozorkyněmi, vždy ženy. Samozřejmě platí zákaz fotografování, každý člověk s fotoaparátem je podezdřelý.