Vlakem do Pobaltí podruhé [2019]

V září 2019 jsem se rozhodl navštívit Pobaltské státy, Litvu, Lotyšsko a Estonsko a pokračovat tak v poznávání tamních železnic. Tamní železnice mají široký rozchod 1520 mm, který je pozůstatkem nadvlády Sovětského svazu nad tímto regionem. Není nad to si užít cestování po „velké železnici“. Tato cesta volně navazuje na výpravu z prosince 2018, kdy jsem do Pobaltí zavítal poprvé.

Sobota 30.08.2019

V pátek 29.08. pět minut před půlnocí usedám do nočního vlaku EN Chopin z Vídně do Warszawy. Ten využívám pouze do Krakowa, kde přesedám na spoj EIC, který přijíždí do Warszawy mnohem dříve než samotný noční EN. Na stanici Warszawa Centralna se dlouho nezdržuji a mířím nejbližším rychlíkem kategorie TLK „Branicki“ směr Bialystok, kam přijíždím kolem poledne. Více než tří hodinovou pauzu vyplním procházkou do města a posezením v restauraci. 

Brejlovec 754.025 nastoupil na soupravu rychlíku TLK "Branicki", se kterým bude pokračoval směr Elk a Korsze, odkud bude pokračovat v elektrické trakci do Gdyně.

Osobní vlak z Bialystoku do litevského Kaunasu odjíždí v 15:49 odpoledne. Mezistátní železniční spojení těchto dvou zemí je zajištěno dvěma páry osobních vlaků od pátku do pondělí. Na spoj nasazované motorové vozy však nejsou pro tuto dálkovou relaci příliš vhodné. Vlak vykoná ve stanici Suwalki úvrať, v polské pohraniční stanici Trakiszki probíhá křižování s protijedoucím vozem z Kaunasu a výměna personálu. Po překročení státní hranice citelné stoupá rychlost a vlak uhání s dvěma zastaveními v Šeštokai a Marijampolė. Krátce před půl desátou přijíždíme do Kaunasu.

Postoj ve stanici Suwałki.

 

Neděle 01.09.2019

Budíček je dnes velmi brzký, je potřeba zamířit na autobusové nádraží. Daří se mi zachytit pár trolejbusů typu Škoda 14Tr, které zde do půl roku bohužel doslouží.

Trolejbus Škoda 14Tr v Kaunasu.

Z Kaunasu se přesouvám po dálnici autobusem do Klaipedy, kterou jsem vlakem navštívil v prosinci 2018. Krátce nakouknu na vlakové nádraží, kde kromě motorové jednotky 730ML od Pesy potkávám i modernizovaného čmeláka ČME3MG. Z autobusového nádraží pokračuji do lotyšského přístavního města Liepaja, jediným autobusem, který zde v letní sezonu jezdí.

Jednotka Pesa 730ML a modernizovaný "čmelák" ČMETMG stojí na nádraží v Klaipedě.

Liepaja je třetí největší město v Lotyšsku a důležitý přístav u Baltského moře. Přes 50% obyvatel města jsou Rusové (třetina obyvatel Lotyšska je ruské národnosti).

Město má funkční tramvajovou síť o rozchodu 1000 mm. Ta se skládá z jedné trati skrz město o délce 8 km. Nasazovány jsou vozy typu Tatra KT4SU spolu s ojetými vozy KT4D z Německa (v roce 2023 byly nahrazeny novými tramvajemi chorvatského výrobce Končar). 

Tramvaje Tatra KT4 v Liepaji.

Liepaja je spojena s vnitrozemím Lotyšska železniční tratí, která je však v drtivé většině využívána pouze nákladní dopravou. Železniční stanice je velmi rozlehlá, plná nákladních vozů, na posunu v dáli lze spatřit dvě lokomotivy ČME3. V roce 2019 sem zajíždí pouhý jeden pár osobních vlaků týdně. V pátek večer vyjíždí motorová jednotka DR1A po trase Riga – Jelgava – Liepaja, v neděli večer se vrací zpět. Zajímavé však je, že jednotka v Liepaji nenocuje, ale strojně se vrací do Rigy (v následujícím jízdním řádu tyto strojní jízdy byly změněny na pravidelné vlaky, četnost spojů se tak zvýšila na dva páry týdně).

Již v Liepaji na vlak čeká větší množství lidí, další přisedají po cestě. Večer do Rigy přijíždí vlak téměř plný. Cesta zabere celkem tři hodiny.

 

Před rozsáhlou výpravní budovu ve stanici Liepaja právě přijíždí motorová jednotka DR1A, která bude nasazena na nedělní vlak do Rigy.

Pondělí 02.09.2019

V Rize se nyní příliš dlouho nezdržím, zastavíme se zde až při zpáteční cestě. Po desáté hodině dopolední vyrážím motorovou jednotkou DR1A směrem do Valgy, což je estonská pohraniční stanice. Zde je zhruba dvacet minut času na přestup do estonské jednotky Stadler Flirt směr Tallinn. Vlak opouštím již ve stanici Tartu, což je druhé největší estonské město. Mnoho času na zdržení zde však nemám. Přesouvám se do středu města, kde se nachází obchodní centrum, jehož součástí je i autobusová stanice. 

Setkání estonského "Stadleru" a lotyšské DR1A v pohranční stanici Valga.

Stanice Tartu.

Autobusem společnosti Lux express mířím do města Viljandi. Na estonské poměry se jedná o větší sídlo se 17 tisíci obyvateli. Železniční stanice se nachází poměrně stranou od města na jeho okraji. Vychází odsud koncová železniční trať směrem do Tallinnu. Denně zde jezdí pět párů osobních vlaků vedené dieselovými jednotkami Stadler Flirt.

Stadler Flirt v koncové stanici Viljandi.

 

Nepříliš plný vlak uhání na sever k hlavnímu městu. Ve stanici Lelle se od jihozápadu připojuje trať od města Parnü, kterou jsem navštívil v prosinci 2018 pár dní před zrušením osobní dopravy. Krátce po půl deváté večer přijíždím do hlavního města Estonska, Tallinnu na Baltské nádraží.

Večerním sluncem osvícené hlavní nádraží v Tallinnu.

Úterý 03.09.2019

Celý den trávím v Tallinnu a věnuji ho zdejšímu tramvajovému provozu a pořídím také pár záběrů Moskevského rychlíku.

V Tallinnu žije cca 450 tisíc obyvatel. Zdejší tramvajový provoz je jediný v této pobaltské zemi. V provozu jsou zde z centra čtyři základní větve tramvajových tratí, plus jedna krátká odbočka k letišti. V pravidelném provozu je zde pět tramvajových linek. Vozový park se skládá z tramvají Tatra KT4D, které byly zakoupeny z německého Erfurtu, Gery a Cottbusu. Za dob Sovětského svazu byly dodávány tramvaje typu KT4SU, které nejsou dlouhou dobu v provozu. Některé z vozů obou typů prošly modernizací na typ KT6TM s vloženým středním nízkopodlažním článkem. Dále ve městě jezdí 20 moderních tramvají typu AF Urbos AXL. Celodenní jízdenka vyšla v roce 2019 na 3 EUR, plus vratná záloha 2 EUR za čipovou kartu.

Moternizovaná tramvaj KT6TM s doplněným středním nízkopodlažním článkem.

Tramvaj Tatra KT4D odkoupená z Německa.

Tallinn je (do března 2020) spojen s Petrohradem a Moskvou jedním párem mezistátních rychlíků 034A a 034B, který je veden přes hraniční přechod Narva. Souprava je sestavena z vozů ruských drah RŽD, na území Estonska je dopravcem vlaku společnost Go Rail, která na vozbu má k dispozici tři lokomotivy řady TEP70. Pro posun se soupravou ve stanici je ve stanici přítomna lokomotiva ČME3-7459, která je s rokem výroby 1994 posledním vyrobeným exemplářem v ČKD Praha.

Poslední vyrobená lokomotiva své řady, ČME3-7459 většinu času postává na hlavním nádraží v Tallinnu.

Rychlík z Tallinnu do Moskvy v čele s lokomotivou TEP70 je připraven k odjezdu. Jde o poslední pozůstatek dálkové dopravy v Estonsku.

Středa 04.09.2019

Ráno opouštím Tallinn a mířím do jihovýchodní části Estonska. Zde v téměř pusté oblasti na pomezí s Ruskem se nachází stanice Piusa, která je dnešním cílem. V trase Tallinn – Koidula jsou vedeny dva páry vlaků denně celoročně. Koidula je nově zbudovanou pohraniční stanicí na estonské straně státních hranic. Vychází odsud i trať Koidula – Valga, po které je provozována občasná nákladní doprava, osobní doprava v podobě dálkového rychlíku Riga – St. Peterburg tudy dojezdil ke konci 90. let. Před výstavbou stanice v roce 2011 vedly obě tratě přímo do ruské pohraniční stanice Pečory, což bylo ze strategických důvodů značně nevýhodné. O jednu stanici dál od Koiduly směrem na Valgu se nachází stanice Piusa, kam zajíždí jeden pár vlaků denně během letních měsíců. Na konečnou stanici přijíždíme dva cestující. Po výstupu se motorová jednotka vrací strojně do stanice Koidula, kde vyčkává až do odpoledne na návrat zpět do Tallinnu.

Obrat soupravy ve stanici Koidula.

V blízkosti stanice Piusa se nachází přírodní rezervace s písečnými dunami a jeskyněmi. Bohužel jeskyně nejsou zcela přístupněné, je možná návštěva pouze na počátku celého komplexu. Celá oblast je téměř liduprázdná a turistů je zde naprosté minimum. Samotná vesnice se nachází necelé čtyři kilometry jižním směrem.

Stanice Piusa.

 Po necelých čtyřech hodinách pobytu nastal na návrat zpět. Z Piusy odjíždím zcela sám. Vracím se do Tartu, odsud pak do pohraničního města Valga, přes které jsme již projížděli. Zde zůstávám přes noc v typickém ruském hotelu.

 

Čtvrtek 05.09.2019

Budík zvoní již po čtvrté ráno. Mířím totiž na první ranní vlak do Rigy vedený jednotkou DR1A  s odjezdem v 5:16. Cesta trvá více než tři a půl hodiny, vysedám na předměstí ve stanici Zemitāni v 7:45.

Ihned mířím za stanici směrem k rozdvojení tratí na Valgu a Skulte. Zde zachytávám další osobní vlak vedený dvojicí jednotek DR1A ze stanice Cēsis, několik pantografů ER2 ze směru a Skulte, a projede kolem i jeden náklad v čele s „dvojsergejem“ 2M62U, který standardně vykonává přetahy souprav mezi jednotlivými nákladními stanicemi v Rize.

Dvojice jednotek DR1A přijíždí brzy ráno do Rigy.

 

Dne 5. září 2019 byla na předměstí Rigy zachycena lokomotiva 2M62U-0126 v čele jednoho z mnoha přetahů nákladních vozů v rámci rižského uzlu.

Po úspěšném fotografování mířím zpět na nádraží a na projížďku pantografem ER2 do Skulte. Na trati Riga – Skulte panuje čilý ruch, kdy vlaky jezdí ve tři čtvrtě až hodinovém intervalu, avšak pouze do stanice Saulkrasti. Dále do Skulte jezdí vlaky ve dvou a více hodinových intervalech. Není také divu, koncový úsek vede stranou od osídlení, konečná stanice se pak nachází doslova uprostřed ničeho. Jedná se o totiž dochovaný pozůstatek železnice spojující Rigu a estonské Parnu a Tallinn. Vlaky po trati začaly jezdit teprve v roce 1986, trať zanikla po rozpadu Sovětského svazu v roce 1992. Jednalo se o nejkratší železniční spojnici Rigy a Tallinnu.

V koncové dopravně Skutle byla zachycena elektrická jednotka ER2-1342. Za dob Sovětského svazu elektrizace trati dále nepokročila a navazující úsek, který pokračoval až do Estonska, byl v 90. letech zrušen.

 

Při návratu ze Skulte jsme minuli pantograf ER2M-605 z roku 1966. Jedná se o poslední jednotku této řady v Lotyšsku s kulatým čelem. Rychle jsem zmapoval možnosti focení pro odpoledne a přesunul se mezi zastávky Brasa a Sarkandaugava a vyčkával na její příjezd zpět do Rigy. Během doby strávené u trati kolem projelo několik dalších pantografů a jeden nákladní vlak, opět s lokomotivou 2M62.

Dne 05.09.2019 byla jednotka zachycena nedaleko stanice Sarkandaugava na osobním vlaku 6129 v relaci Skutle – Rīga Pasažieru.

 

V podvečer před odchodem na ubytování se zastavím na hlavní nádraží v Rize, kde se chystá k odjezdu mezistátní rychlík 002P „Latvijas ekspresis“ do Moskvy. Tento elitní výkon je zajišťován vozy lotyšských železnic LDZ. V čele vlaku stojí lokomotiva TEP70, která jej doveze do lotyšské pohraniční stanice Zilupe. Tam soupravu přebírá lokomotiva TEP70BS RŽD. V tuto dobu jsem ještě neměl ani tušení, že za několik měsíců tímhle spojem pojedu do Moskvy také, v rámci návštěvy Ruské federace na přelomu let 2019 a 2020. Obsáhlý dvoudílný cestopis naleznete zde: 1. díl, 2. díl.

Noční rychlík z Rigy do Moskvy se v podvečer chystá na odjezd z výchozí stanice.

Pátek 06.09.2019

Dnešní den je pojat více odpočinkově. Vydávám se na druhý břeh řeky Daugava na předměstí Rigy. Nedaleko stanice Torņakalns mám vytipované fotomísto u trati směrem na Tukums, kde pořizují několik záběrů pantografu ER2 a nákladního vlaku s lokomotivou 2M62.

Stanicí Tornakalns projíždí sólo lokomotiva ČME3-5544. V pozadí se nachází budova Lotyšské národní knihovny.

Nejprve kolem projíždí dvojsergej 2M62-894 s nákladním vlakem.

Poté se objevuje jednotka ER2-1300-03 s osobním vlakem směr Tukums 2

Následně pokračuji procházkou přes zdejší parky k pomníku oslavujícímu rudou armádu, který je vysoký 80 m a byl vystavěn v roce 1985. Jeho oficiální název zní: „Památník osvoboditelů sovětského Lotyšska a Rigy od německých fašistických útočníků“. V roce 2022 byl pomník odstřelen jako zbavení se symbolu okupace baltských států Sovětským svazem, která trvala od roku 1940.

Pomník rudé armády v Rize (stržen v roce 2022).

Pohled na centrum Rigy z břehu řeky Daugava.

Nedaleko od památníku se nachází rižské železniční muzeum. Není příliš rozsáhlé, kromě vnitřní expozice se na jeho dvoře se nachází několik zajímavých historických strojů, jako například lokomotiva TEP60-1206, čelní vůz pantografu ER2-397 nebo dvoudílná lokomotiva TE3-7593, předchůdce známých „Fantomasů“ řady 2TE10.

Železniční muzeum v Rize, venkovní expozice.

 

Sobota 07.09.2019

Dnes se vydávám na výlet do Gulbene. Město se nachází v severovýchodní části Lotyšska a žije v něm 7000 obyvatel. Město je napojeno na železniční síť, nicméně je obsluhováno pouze několika osobními vlaky do roka (pravidelná osobní doprava byla zavedena až v prosinci 2021).

Zároveň odsud vychází jediná úzkorozchodná železnice s pravidelnou dopravou v Pobaltí do města Alūksne. Denně vyjíždí dva páry osobních vlaků v odpoledních hodinách. Jedná se o poslední pozůstatek úzkorozchodného systému o délce několik stovek km. Právě v tento den probíhají oslavy 120 let výročí dráhy. Na první pár vlaků je nasazena parní lokomotiva s historickými vozy. Bohužel mě čekalo velmi nepříjemné překvapení – na parní vlak bylo nutno si zajistit předem rezervaci a zaplatit, přičemž vlak byl kompletně vyprodán. Druhý pár vlaků již byl veden běžnou soupravou bez rezervace, nicméně nestihl bych se již vrátit zpět do Rigy. Co se dá dělat, prohlédl jsem si otevřené depo s tím, že se na návštěvu úzkokolejky vydám příště. 

Osobní vlak z Rigy dorazil do konečné stanice Gulbene.

Zvláštní parní vlak při příležitosti oslavy 120 let výročí úzkorozchodné trati.

Autobusem se přesouvám zpět do Rigy. Večer ještě zajdu na hlavní nádraží, odkud odjíždí rychlík do Kyjeva. Tento rychlík zajišťují ukrajinské železnice a propojuje čtyři hlavní města bývalých sovětských republik – Kyjev, Minsk, Vilnius a Rigu. Jeho prodloužení až do estonského Tallinnu nebylo realizováno. Na svou trasu vyjíždí třikrát týdně. V čele vlaku stojí lotyšska TEP70, kterou však za 40 km vystřídá TEP70 litevských železnic, která soupravu doveze až k běloruským hranicím.

Na druhém nástupišti hlavní železniční stanice v Rize stojí lokomotiva TEP70-0267 v čele mezistátního rychlíku č.31 v relaci [Rīga Pasažieru – Kyjiv-Pass. (Київ-Пасс.)].

 

Neděle 08.09.2019

Přišel čas na návrat domů. Ráno odcházím na autobusové nádraží a chci zakoupit jízdenku do autobusu splečnosti Ecolines směr Warszawa, od kterého bych stíhal přestup na Chopina do České republiky. Bohužel mě čekalo nepříjemné překvapení, jízdenky byly vyprodány. Bohužel vlakový spoj do Vilniusu přes Daugavpils jsem už nestíhal, přeshraniční osobní vlak z Kaunasu do Bialystoku také ne. Rozhodl jsem se tedy vyčkat do pozdního odpoledne na autobusový spoj společnosti Lux express.

Zbylý čas do odjezdu autobusu jsem vyplnil projetím poslední větve rižské příměstské dopravy, kterou jsem ještě nenavštívil, do stanice Tukums-2. Tato trať vede směrem na západ a prochází lázeňským městem Jurmala, které je dlouhé 32 km a táhne se podél pobřeží. Následuje město Tukums, ve kterém se nachází stanice Tukums-1, za městem se trať připojuje ve stanici Tukums-2 na nákladní tah z Jelgavy do přístavu Ventspils. Dál za stanici Tukums-2 není žádná osobní doprava provozována. Poslední vlaky z Rigy do Ventspils dojezdily kolem roku 2010. 

Pantograf ER2 přijíždí do zastávky Majori na břehu řeky Lielupe.

V podvečer přišel čas se odebrat na autobusové nádraží, které se nachází kousek od železniční stanice. Vyjíždím autobusem směr Kaunas, kde je nutno přestoupit do jiného autobusu, a následně přes noc do Warszawy před hlavní vlakovou stanici centralna, kam přijíždím časně ráno. Následně stačí vyčkat na spoj IC Sliesia směrem do České republiky.

Tím končí druhé putování po baltských zemích. Další návštěva následovala hned o pár měsíců později v prosinci 2019 a v lednu 2020, kdy jsme se vypravili na dalekou cestu přes Lotyšsko do ruské Kazaně.

Text a foto: Petr Jetelina