Podzimní Bulharsko a Rumunsko 2024

Během října 2024 jsem vyrazil na jeden víkend do zahraničí. Volba padla na Bulharsko, které tak trochu stálo stranou mého zájmu. Naposled jsem zde cestoval v letech 2016 a 2017.

Koupil jsem letenku z Vídně do rumunské Bukurešti a vyrazil vlakem do měst Giurgiu, Ruse a Varna. Další den jsem z Varny zamířil do města Dobrič, odpoledne maršrutkou do Silistry a nočním rychlíkem do Sofie. Poslední den výpravy byl věnován sofijské MHD, večer následoval letecký návrat do Vídně.

Pátek 18.10.2024

Vyrážím v 15:00 z Brna směr letiště Schwechat autobusem společnosti Gepard Express, který časově nejlépe vyhovuje době odletu. Večerní odlet do Bukurešti je o hodinu opožděn, do cíle přilétáme až před 23. hodinou. Díky tomu, že Rumunsko a Bulharsko jsou již částečně v Schengenském prostoru a odpadá hraniční kontrola, podaří se mi doběhnout na železniční stanici nejbližší vlak soukromého dopravce Transferoviarcalatori na hlavní nádraží Bucuresti Nord. Jízdní doklady je možno zakoupit ve vlaku u průvodčího, platba kartou je samozřejmostí. Jízdné je levnější než u CFR, které na letiště rovněž jezdí. Po půl hodině jízdy přijíždíme na nádraží Nord a mířím na ubytování vzdálené asi 5 minut chůze, kam přicházím krátce před půlnocí.

Sobota 19.10.2024

Ráno opouštím ubytování a mířím k nádraží Nord. Nejprve kupuji z automatu vnitrostátní jízdenku do stanice Giurgiu za 17,50 Lei, poté se vydám k mezinárodní pokladně, abych zakoupil jízdní doklad mezi rumunskou pohraniční stanicí Giurgiu Nord a bulharským Ruse za 18,67 Lei. Ten mi vydává postarší pokladní, která dle svého vzhledu a kyselého obličeje pamatuje ještě Causesca.

Stanice Bucuresti Nord. Na levou kolej vzadu přijíždí Desiro z Giurgiu, které se po provedení obratu vydá zpět.

Do příhraničního města Giurgiu na břehu Dunaje vedou dvě tratě. První z Videle je využívána nákladní dopravou a jezdí tudy i jediný mezistátní vlak do Bulharska. Já se vydávám po druhé trati, která vede z Bucuresti přímo do Giurgiu. Ta byla uzavřena v roce 2005 z důvodu zničení mostu přes řeku Arges. Nový most byl dokončen v roce 2024, 19 let po uzavření. Na trati je zavedeno sedm párů osobních vlaků vedených jednotkami Siemens Desiro dopravce CFR Calatori. Nákladní doprava zde nejezdí.

Osobní vlak do Giurgiu vyjíždí z nádraží Nord a po jižní části železničního okruhu kolem hlavního města přijede do stanice Bucuresti Progresul, kde nasedá většina cestujících. Poté se vlak pomalu šine typickou pustou rumunskou krajinou a zastavuje na zastávkách, z nichž některé se nachází doslova uprostřed ničeho. Nad městem Giurgiu trať klesá z vrchoviny do nížiny k Dunaji a odkrývají se výhledy do širokého okolí. Vlak zastaví na nádraží Giurgiu Nord, rozsáhlé pohraniční stanici daleko za městem. Poté následuje cílová rovinka do koncové stanice Giurgiu.

Jednotka Siemens Desiro v pohraniční stanici Giurgiu Nord.

Nádraží Giurgiu Nord je od koncové stanice vzdáleno 3,5 km. Vzniklo jako rumunská pohraniční přechodová stanice. Odsud vychází trať směrem do Bulharska vedoucí po mohutném mostě přes Dunaj. Tzv. „Most přátelství“ byl dokončen v roce 1954 pod dohledem Sovětského svazu, který stavbu inicioval pro posílení družby mezi oběma socialistickými zeměmi. Sovětský svaz netoleroval žádné nepřátelství mezi státy ve své sféře vlivu. Reálné vztahy obou zemí však ani dnes nejsou přátelské. Most je dlouhý 2,223 km a slouží silniční a železniční dopravě. Do roku 2013 se jednalo o jediný most přes Dunaj mezi Rumunskem a Bulharskem. Na bulharském konci mostu se nachází pohraniční stanice Ruse Razpredelitelna s rozsáhlým kolejištěm pro nákladní vlaky. Osobní vlaky pokračují na hlavní nádraží Ruse, jehož monumentální výpravní budova ve stalinistickém stylu byla dokončena v roce 1956 a za časů socialismu byla reprezentativní vstupní branou do Bulharska. 

Nájezd na Most přátelství. Monumentální sloupoví nesou letopočty jeho výstavby. Zdroj: https://structurae.net

Po mostě v současné době jezdí pouze jeden mezistátní osobní vlak denně. Jedná se o rychlík „România“ Bukurešť – Sofia. Ten je v úseku Bukurešť – Ruse veden jednotkou Desiro dopravce CFR, v úseku Ruse – Sofia pak klasickou soupravou BDŽ. V období od 14.6.2024 do 14.10.2024 je vlak veden v klasické soupravě v celém úseku a veze přímý lehátkový vůz Istanbul – Bucuresti a vůz k sezení Bucuresti – Varna.

Pěší přesun z Giurgiu na nádraží Giurgiu Nord mi zabere asi 40 minut. Během čekání na vlak do Bulharska přijíždí hodinu opožděný osobní vlak z Videle, který fotím. S půl hodinou zpoždění přijíždí mezistátní vlak Bucuresti – Ruse, vedený regionální jednotkou Siemens Desiro. Osazenstvo vlaku tvoří přibližně dvacet cizinců. Do vlaku nastupují pohraničníci a vybírají pasy, které odnášejí ke kontrole ven. Je to opravdu bizarní, v letecké dopravě není nutno procházet hraniční kontrolou, na pozemní hranici kontroly zůstávají až do ledna 2025. Po vrácení pasů cestujícím se vlak vydává vstříc hraničnímu mostu. Přejezd Dunaje je zážitkem. Poté vlak projíždí průmyslovým předměstím Ruse a bez zastavení míří na hlavní stanici. Vlak přijíždí na druhé nástupiště, u kterého vyčkává navazující klasická souprava do Sofie. Cestující při výstupu z jednotky odevzdávají pasy celníkům a vyčkávají na nástupišti pod bedlivým dohledem. Mezitím do rumunského Desira nastupují cestující jedoucí do Rumunska. Po vrácení zkontrolovaných cestovních dokladů mohou cestující přestoupit do přistavené soupravy a pokračovat s téměř hodinovým zpožděním do Sofie. 

Plecháč 44.137 opouští stanici Ruse s rychlíkem do Sofie.

Já však do Sofie nepokračuji a zůstávám v Ruse. Po vyfotografování odjezdu vlaku se odebírám do okolí stanice najít bankomat pro výběr dostatečné zásoby hotovosti a najít něco k obědu. S restauracemi v okolí to není žádná sláva, nicméně podaří se mi najít sportbar s kuchyní. Po obědě nakupuji v Bille zásoby piva na následující čtyřhodinovou cestu a běžím na nádraží. 

Plecháč 44.173 najíždí ve stanici Ruse na soupravu rychlíku do Varny.

V 15:50 odjíždí z Ruse rychlík do Varny. Denně mezi těmito městy jezdí dva páry rychlíků, které jsou sestaveny ze dvou východoněmeckých vozů k sezení vedených československým „plecháčem“ řady 44. Vlak je poloprázdný, celou dobu nejsem v kupé nikým rušen a mohu se tak kochat pustou bulharskou krajinou za oknem. Trať nevede přes žádná významná sídla, na trase největší město Razgrad leží asi 5 km od železniční stanice. Zastavujeme ve stanici Samuil, kde se připojuje trať ze Silistry, kam se vydáme následující den. Ve stanici Kaspičan se připojuje trať ze Sofie. Pomalu se stmívá a výhledy do krajiny se ztrácejí ve tmě. Do Varny přijíždím za úplné tmy. Pořídím dokumentační snímek lokomotivy a vydám se k blízkému ubytování.

Večerní příjezd do koncové stanice Varna.

Neděle 20.10.2024

V 6:15 odjíždím rychlíkem z Varny směr Dobrič, na kterém je nasazena „Ludmila“ 07.124 a jeden vůz k sezení řady Bm. Ačkoliv má lokomotiva generátor elektrického vytápění souprav, je ve voze příšerná zima. Vlak míří do stanice Poveljanovo, kde vyčkává na příjezd nočního rychlíku BV 3637 Sofia - Varna, na jehož konci se nachází přímé lůžkové vozy do Dobriče. Standardně je nasazen jeden vůz, v neděli dva vozy. „Ludmila“ odjíždí na zhlaví a vyčkává příjezdu sofijského rychlíku. Po jeho příjezdu jsou vozy na konci soupravy odpojeny, „Ludmila“ se formou posunu vrátí k nástupišti a vozy jsou připojeny na konec soupravy. Vlivem zpoždění je celý posunovací manévr dokončen pouhé dvě minuty před odjezdem. Kompletní třívozová souprava pokračuje směr Dobrič.

Stanice Poveljanovo. Souprava vlaku vyčkává na příjezd nočního rychlíku ze Sofie, ze kterého převezme dva lůžkové vozy do Dobriče.

Ve stanici stojí první vyrobená "Ludmila" 07.001, která během dne (v protisvětle) odveze nákladní vlak do stanice Dobrič sever.

Po hodině a dvaceti minutách jízdy přijíždíme do cílové stanice. Souprava před monumentální výpravní budovou z dob socialismu působí zmenšeným dojmem. Původně souprava pokračovala jako osobní vlak do pohraniční stanice Kardam u rumunských hranic, bohužel od 1. října 2024 byly z úsporných důvodů tyto vlaky nahrazeny NAD. Lokomotiva objíždí soupravu a vyčkává do 11:55, kdy se vydá s lůžkovými vozy do Varny k jejich provoznímu ošetření. 

Železniční stanice Dobrič.

Jednotkou Siemens Desiro se vracím o jednu zastávku zpět do vesnice Dončevo, kde se nachází známé fotomísto. Po náročné přípravě fotofleku spočívající v lámání větví keřů pořizuji povedený záběr. Následuje pochod 9 km zpět do Dobriče.

Souprava s lůžkovými vozy byla zachycena nedaleko obce Dončevo při své cestě do Varny, kde proběhne provozní ošetření lůžkových vozů.

Město Dobrič je se 72 000 obyvateli devátým největším městem v Bulharsku. Jeho moderní centrum bylo vystavěno v dobách socialismu a dnes působí poněkud sešlým dojmem. V letech 1949 až 1990 se jmenovalo Tolbuchin po sovětském generálovi Fjodoru Tolbuchinovi, který velel dobývání Balkánských zemí Rudou armádou během Druhé světové války.

Centrum Dobriče.

Z autobusového nádraží mířím maršrutkou do Silistry. Jedná se o jeden ze dvou spojů, které mezi oběma městy jezdí. Cesta zabere zhruba 90 minut. Autobusové nádraží v Silistře se nachází hned vedle železniční stanice.

Autobusové nádraží Dobrič a spoj do Silistry.

Moderní výpravní budova hlavové stanice Silistra pochází z dob socialismu a dříve vítala stovky cestujících. Současný obrat spojů a cestujících však nedosahuje tehdejších počtů a budova je tak značně naddimenzovaná. Do odjezdu vlaku zbývá 70 minut. Kupuji u pokladny lístek a rezervaci do lehátkového vozu. K prodeji míst ze Silistry jsou k dispozici pouze poslední čtyři místa, které mi pokladní ukazuje na ručně vypisovaném papíře. Je nutné také vyplnit jméno a datum narození cestujícího. Následně je mi vydán lehátkový příplatek za 7 Leva (cca. 90 Kč). Do Silistry v současné době jezdí tři páry vlaků denně. Dva jsou vedeny jednotkou Siemens Desiro, třetí pár je veden klasickou soupravou s „Ludmilou“, lehátkovým vozem a vozem k sezení do Sofie. Ty jedou jako samostatný vlak přes Samuil a Ruse do stanice Gornja Orjachovica, kde jsou připojeny k rychlíku BV 2626 z Varny do Sofie.

Pár minut před západem slunce je k nástupišti přistavena souprava nočního rychlíku do Sofie.

Souprava je ve výchozí stanici přistavena k nástupišti doslova pár minut před západem slunce. Postupně do ní nastoupí desítka lidí a v 18:20 se vydá na svou více než dvanáctihodinovou cestu. Za okny sleduji pozvolné stmívání nebo posedávám ve volných oddílech. Ve stanici Dulovo přistupuje větší počet cestujících, mnozí z nich míří do lehátkového vozu. Cestující se postupně ukládají ke spánku. V přípojné stanici Samuil je lokomotiva 07.126 rychle odpojena od soupravy a na její místo nastupuje „plecháč“. V Gornje Orjachovici postřehnu, že s námi posunuje Faur, který je následně vystřídán plecháčem. Ten po odjezdu ze stanice však zastavuje na širé trati a přes vůz začínají chodit železničáři k lokomotivě. Po dlouhé chvíli se vlak rozjede, nicméně se tato situace po chvíli opakuje znovu. Nakonec se mi podaří znovu usnout.

Pondělí 21.10.2024

Probouzím se v osm ráno na nákladním obchvatu Sofie. Náš vlak má přes 80 minut zpoždění. Z důvodu rekonstrukce hlavního nádraží v Sofii je jeho kapacita velmi snížena a od severu na něj zajíždí pouze elektrické jednotky Siemens Desiro. Některé rychlíky tak končí na nádraží Sofia-sever, některé jsou vedeny po nákladních tratích kolem města a na hlavní nádraží přijíždí od východu. Tím se jízdní doba vlaku prodlouží minimálně o 40 minut. K našemu vlaku je ve stanici Kurilo zaveden přípoj osobní vlakem, který umožňuje o hodinu dřívější příjezd do Sofie. Ne všichni z lehátkového vozu jej využili.

Na hlavní nádraží v Sofii přijíždíme v půl deváté, se zpožděním 82 minut. Vzhledem k výluce se toho zde mnoho neděje. Na první koleji před monumentální výpravní budovou stojí „plecháč“ s rychlíkem do Svilengradu, několik elektrických Desir a posunující Faur. Pořizuji dokumentaci a vydávám se vstříc městské hromadné dopravě.

Hlavní nádraží Sofia. Plecháč 44.066 se připravuje s rychlíkem k odjezdu do Svilengradu.

Metro v Sofii má v současné době čtyři linky. Jeho vlastníkem je stát, nikoliv město. Jeho výstavba započala již v roce 1978, první úsek byl zprovozněn v roce 1998. Za obrovské zpoždění mohl hlavně kolaps bulharského hospodářství po pádu socialismu. Jedná se těžké metro sovětského typu podobné pražskému metru. V Sofii nalezneme více úseků na povrchu a povrchových stanic. V roce 2020 byla zprovozněna nejnovější linka M3.

První vlaky typu 81-717.4 ze Sovětského svazu byly do Sofie dodány v roce 1990. Ty stály do roku 1998 zakonzervované v depu. V současné době jsou v provozu vlaky ruské výroby z podniku Metrovagonmaš, konkrétně typy 81-740 „Rusič“, pomalu dožívající původní vlaky typu 81-717.4 a jejich modernizace 81-717.4k, které provedl opět podnik Metrovagonmaš. Výjimkou je nejnovější linka číslo 3, kde jezdí vlaky typu Siemens Inspiro. V roce 2026 bude do Sofie dodáno osm vlaků z podniku Škoda Transportation.

Souprava metra typu 81-717.4 opouští stanici G.M. Dimitrov.

Metro je trasováno kolem hlavního nádraží, nicméně cesta k němu není úplně dobře značená a vede přes nevábně vypadající podchod z dob socialismu. Popojíždím o dvě stanice k přestupní stanici Serdika, a mířím na linku M1 doufajíc, že potkám některou z posledních původních sovětských souprav 81-717. Mám štěstí, souprava stojí na nástupišti. Bohužel více souprav v tento den není v provozu. Celé dopoledne trávím fotografováním této soupravy.

Příjezd do stanice Musagenica.

V odpoledních hodinách se přesouvám do západní části města na sídliště Ljulin, které je obsluhováno trolejbusy. Trolejbusový park se skládá převážně z vozů Škoda s karosérií Solaris. Na lince 6 se dodnes vyskytuje několik posledních legendárních vozů typu Ikarus 280.92 z druhé poloviny 80. let. Opět mi přeje štěstí, jeden vůz potkávám po pouhých deseti minutách čekání. Obvykle bývají nasazeny dva vozy, bohužel v tento den byl nasazen pouze jediný vůz. Jak jsem se později dozvěděl, v ten den jiná šotoušská výprava potkala druhý vůz na zcela jiné lince. 

Ikarus 280.92 zachycen na předměstí Sofie.

S příchodem večera se přesouvám do centra města k Národnímu paláci kultury a na lavičce popíjím bulharské pivo.

Národní palác kultury v centru města při západu slunce.

Kolem osmé večerní nasedám do metra a linkou číslo 4 mířím na mezinárodní letiště. Spojení metrem na letiště je velice pohodlné a poměrně rychlé. Ve večerních hodinách však nejsou vlaky příliš obsazeny. Letadlo společnosti Ryanair odlétá včas ve 21:50.

Na koncové stanici Sofia airport je odstavena jedna z modernizovaných jednotek typu 81-717.4k.

Letadlo přilétá o dvacet minut dříve oproti plánovanému přistání, do odjezdu večerního vlaku Ex 1136 do Brna tak zbývá celých 40 minut. Souprava vlaku se skládá ze tří vozů společnosti Regiojet, které jsou zapůjčeny z nocující soupravy na vídeňském hlavním nádraží. Lokomotiva typu „Vectron“ je dopravcem Regiojet pronajata od společnosti CT Train a zapůjčena dopravci Gepard Express, pod jehož značkou je tento vlak provozován. Vlak z letiště nevyjíždí úplně prázdný. V cílové stanici Brno hl.n. z něj vystupuje mezi 40 a 50 cestujícími.

Večerní vlak společnosti Gepard express je připraven k odjezdu z vídeňského letiště do Brna.

 

Text a foto: Petr Jetelina 2024