Zakarpatská Ukrajina a Rumunsko [2019]

V listopadu 2019 jsem podnikl první poznávací cestu na Ukrajinu. Tehdy ještě byla pro mne tato země velkou neznámou a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že za několik let bude napadena ruskou okupační armádou. Zvolili jsem okruh přes Maďarsko, Rumunsko, následně jsme vstoupili na území Ukrajiny v Solotvynu. Putovali jsme po trati Solotvyno – Batěvo, navštívili Boržavskou úzkorozchodnou dráhu a přes hraniční přechod Čop a Košice se vrátili zpět domů.

Čtvrtek 14. 11. 2019

Naši cestu zahájíme v Břeclavi, kde ve 12:59 nastupuji do EC 277 Metropolitan do Budapešti. Ve vlaku se potkávám s Tomášem, se kterým cestu podnikneme. V 16:20 přijíždíme do Budapešti na nádraží Nyugati. Přesuneme se trolejbusem na nádraží Keléti, odkud nám v 17:40 odjíždí noční vlak IC 407 Corona v relaci Budapest - Brasov, kterým pojedeme do rumunské Kluže (Cluj-Napoca). Před odjezdem ještě stihneme vyfotit pár ikonických Ikarusů a večeři ve sklepní restauraci hned u nádraží.

Kloubový Ikarus 280 před budovou nádraží Keléti.

Pátek 15. 11. 2019

Ve 2:03, přesně dle jízdního řádu, vysedáme na nádraží Cluj-Napoca. Ačkoliv je hluboká noc, na nádraží je živo. Z rozhlasu hraje rádio, po stanici se pohybuje pár cestujících čekajících na svůj noční spoj, spousta nádražáků. Přijíždí sem protijedoucí rychlík 406 Corona z Brašova do Budapešti a také noční rychlík z Témešváru do Jaše.

Přípřež strojů řady 65 CFR na rychlíku IR Corona do Budapešti.

Ve 4:44 odjíždí osobní vlak do Sighetu Marmației, čeká nás téměř osmihodinová cesta. Souprava je tvořena elektrickou lokomotivou 41-0188, Sulzerem 60-1213 a dvěma osobními vozy. V této podobě souprava jede až do stanice Beclean pe Someș, kde Sulzer s jedním vozem odstoupí ze soupravy a pokračuje na sever do Sighetu, elektrická lokomotiva s druhým vozem pak do Bistrity.

Dvojsouprava zachycena během půlhodinového postoje ve stanici Dej Călători.

Vlak pomalu stoupá krásnou horskou krajinou pohoří Maramureș přes četné chudé vesničky. Vlakem však téměř nikdo nejede, průvodčí si dávají šlofíka a vlak tak ze zastávek nikdo nevypravuje. Ve stanici Vișeu de Jos se k soupravě našeho vlaku připojí druhá souprava se Sulzerem 60-1115, který poté nastoupí na přípřež. V tomto složení souprava pokračuje až do stanice Valea Vișeului, kde se při vykonání úvratě opět rozdělí.

Stanice Valea Vișeului. Souprava vpravo se za chvíli vydá do stanice Sighetu Marmației. Souprava vlevo ji bude následovat zhruba o dvě hodiny později.

Následuje pomyslná cílová rovinka z Valea Vișeului do konečné stanice Sighetu Marmației. V tomto úseku je zřízena splítka normálního a širokého rozchodu. Široký rozchod je veden z ukrajinské pohraniční stanice Teresva (Тересва)  do druhé ukrajinské pohraniční stanice Dilove (Ділове) a dále na Rachov (Рахів). V roce 2019 se široký rozchod nevyužíval. Za dob První republiky tudy projížděl rychlík Praha – Jasiňa, tehdy ještě po normálním rozchodu.

Sulzer odstupuje od soupravy na konečné stanici.

Nedaleko stanice Sighetu Marmatiei. Předvěsti na lávce patří již sousední stanici Cămara Sighet. Větší slouží pro standardní rozchod, menší pro široký rozchod, který však v roce 2019 nebyl v provozu.

Po obědě v centru města jsme se odebrali k hraničnímu mostu, který přes řeku Tisu spojuje od roku 2007 Rumunsko s Ukrajinou. Ukrajinská celnice je hlídána vojáky se samopaly. Při příchodu do prostoru celnice dostane každý lísteček. Po celní a pasové kontrole je nutno lísteček opět odevzdat vojákovi hlídkujícímu u východu. Míříme k železniční stanici, kde je odstavena souprava rychlíku Solotvyno-1 (Солотвино-1) – Lvov (Львів) v čele se sympatickým Sergejem M62-1103. Nedaleko od stanice se nachází naše ubytování.

Souprava nočního rychlíku do Lvova v čele se Sergejem M62-1103 vyrazí ze Solotvyna-1 až za tmy.

Sobota 16. 11. 2019

Vstáváme brzy ráno, v 6:13 odjíždí osobní vlak do Baťova (Батьово), se kterým se svezeme do města Chust (Хуст). Souprava je tvořena motorovou jednotkou Ganz D1-632 a čmelákem ČME3T-6897, který se vozby jednotky zhostí vždy při nedostatku provozu schopných vozidel. Prodej jízdenek proběhl až od stanice Teresva (Тересва), část cesty jsme jeli zdarma. Ve stanici Buštyno (Буштинo) křižujeme rychlík Lvov (Львів) - Solotvyno-1 (Солотвино-1) s již známým Sergejem M62-1103.

Ráno ve stanici Solotvyno-1. Neúplné motorové soupravě Ganz D1-632 vypomáhá Čmelák ČME3T-6897.

Již známý Sergej M62-1103 zachycen ráno krátce po rozednění ve stanici Buštyno.

Po půl deváté přijíždíme do Chustu a odebíráme se do centra. Příliš zajímavostí ve městě nenacházíme, ale mou pozornost poutá velké množství Žigulíků. V bistru Zlatá Praha si dáváme oběd.

Na okraji města Chust. Blítivé ulice, Žigulíky, Panenka Maria se stříškou, krucifix,...

Centrum města Chust.

Pokračujeme v železničním pragramu. V půl jedenácté projíždí Chustem druhý dálkový rychlík do Solotvyna, rychlík Kyjev (Київ-Пасажирський) - Solotvyno-1 (Солотвино-1) v čele se Sergejem M62-1391. Poté kolem projíždí jednovozový nákladní vlak se Čmelákem ČME3-5648.

Rychlík Kyjev - Solotvyno-1 v čele se Sergejem M62-1391.

V Chustu na železniční stanici stojí odpočívající Čmelák ČME3-5648.

Vracíme se na nádraží a chceme pokračovat osobním vlakem do stanice Vinohradiv (Виноградів). Jenže ouha, žádný osobní vlak, který byl na internetu uveden, odpoledne nejede a nejbližším spojem je až rychlík do Lvova za více než čtyři hodiny. Proto se přesouváme zpět do centra ke kostelu, kde stojí velké množství taxíků. Vybíráme si červeného Žigula, se kterým se svezeme do sousedního Koroleva (Королево).

Taxi v podobě starého Žigula.

V Korolevu již máme více štěstí, zhruba do půl hodiny odjíždí osobní vlak do Baťova, kterým popojedeme do Vinohradivu. Ve Vinohradivu se vlak křižuje se soupravou vedenou Čmelákem, kterou jsme již potkali ráno. Následně odcházíme na ubytování.

Ve stanici Korolevo (Королево) byl zachycena motorová jednotka D1-563 jako osobní vlak v relaci Korolevo–Baťovo. Tato jednotka byla dodána maďarskou společností Ganz sovětským železnicím v roce 1975. V Korolevu se zároveň nachází depo, které tyto pomalu se rozpadající jednotky vypravuje. Na staniční záloze v pozadí stojí čmelák ČME3-1918.

Ve stanici Vinohradiv potkáváme nám známou soupravu z rána, neúplná jednotka Ganz D1-632 se Čmelákem ČME3T-6897.

Neděle 17. 11. 2019

Na tento den je v plánu návštěva úzkorozchodné tratě Vinohradiv (Виноградів) – Chmelnik (Хмільник). Jedná se o úsek Boržavské úzkokolejky (Боржавська вузькоколійна залізниця), kde je provozována osobní doprava (v březnu 2020 zastaven provoz). Čtyři páry vlaků jsou provozovány pouze třikrát týdně ve dnech konání trhů ve Vinohradivu. Trhy probíhají v samotném kolejišti úzkokolejky. Zpáteční jízdenka stojí 36 hřiven a nejspíš jsme byli jediní, kdo oficiální jízdenku dostal. Zbytek zisku šel průvodčímu do kapsy.

Rychlost na úzkokolejce je pouhých 15 km/h z důvodu velmi špatného technického stavu tratě. Díky tomu však má návštěvník šanci vychutnat si atmosféru ukrajinského venkova.

Po osmé ráno se v kolejišti již čile obchoduje.

Konečná stanice Chmelnik, kde lokomotiva objíždí soupravu.

Zastávka Čornyj Potok.

Zastávka Olešnyk.

Po návratu do Vinohradivu se nejprve porozhlédneme po trhu. Na něm lze sehnat skoro vše, od čerstvých koláčů před víno po nářadí či součástky do Žigulíka. K prodeji jsou i domácí mazlíčci jako andulky nebo koťata. Pokračujeme do města, kde nacházíme restauraci. Bohužel většina místních si návštěvu takového podniku nemůže dovolit, proto je restaurace téměř prázdná.

Kolem půl třetí trh pomalu končí a spousta lidí se odebírá na nádraží, odkud odjíždí osobní vlak do Baťova. Na nástupišti čeká velké množství lidí s plnými taškami, čekají zde i studentky jedoucí do školy. Čtyřvozový Ganz však všechny cestující pobere. V Baťovu následuje přestup na električku z Mukačeva do Užhorodu, kterou pojedeme do pohraniční stanice Čop (Чоп).

Odpoledne ve stanici Vynohradiv. Trh již skončil a lidé odjíždí s nákupem domů. K nim se přidávají i studenti, kteří směřují směrem na Užhorod, případně dále po Ukrajině.

Během čekání ve stanici Čop jsem zachytil "električku" ER2-332 s vlakem z Užhorodu do Mukačeva.

V pohraniční stanici Čop vysedáme zrovna v momentě, kdy odjíždí slovenský vlak z Mukačeva do Košic. Musíme proto vyčkat tři hodiny na následující spoj. Po odbavení cestujících do Maďarska nám pokladní prodává jízdenky s místenkami do Košic. Zbytek času trávíme v bistru nedaleko nádraží, kde při placení obdržíme poněkud podezřele vysokou částku za objednané pivo.

Zhruba půl hodiny před příjezdem vlaku na Slovensko je nutné se dostavit k celnímu a pasovému odbavení. Před samotnou kontrolou pasů cestující ukáže zavazadla k prohlídce. Po příjezdu vlaku z Mukačeva jsou pak cestující pod dohledem ozbrojených sil doprovázeni na nástupiště k nástupu do soupravy. Za ukrajinsko-slovenskou hranicí následuje slovenská kontrola, která je velmi důkladná. Pomocí schůdků jsou prohledávány různá zákoutí vlaku, každý cestující je podrobně zkoumán. Jakožto obyvatelé Evropské unie nemáme s odbavením příliš problém, chování statečných slovenských ochránců hranic k ukrajinským studentům cestujícím do školy bylo poněkud povýšené.

Ve 21:33 přijíždíme do Košic. Zde se naše cesty rozcházejí. Tomáš zůstává v Košicích až do pondělí, já mířím nočním Leo Expresem do Bohumína a po sedmé hodině ráno přijíždím do Brna. Naše krátká výprava na Ukrajinu se vydařila a už jsem se těšil na další návštěvu Ukrajiny, na kterou jsem si však musel téměř dva roky počkat. 

V říjnu 2021 jsme se vypravili dále do vnitrozemí a navštívili i legendární Černobyl.

 

Text a foto: Petr Jetelina 2019