Moldavsko a Podněstří [2024]

Na přelomu února a března 2024 se uskutečnila výprava celkem deseti železničních cestovatelů z České republiky a Slovenska do Moldavska. Většina byla členem volného sdružení železničářů a přátel železnic, Klubu projížděčů. Tato postsovětská země stojí stranou zájmu fanoušků železnic i běžných turistů. V posledních letech je tento nezájem umocněn válkou na Ukrajině, která zuří kousek od hranic této země. Proto jsme se rozhodli do tohoto koutu Evropy vydat. Nahlédli jsme také do Podněstří, do separatistické oblastí, nad kterou nemá moldavská vláda v Kišiněvu od roku 1992 kontrolu, a která dodnes uctívá Ruskou federaci, která tuto oblast finančně podporuje. Na území Podněstří se dodnes nachází asi 1500 ruských vojáků v rámci tzv. mírových sborů.

Návštěvu Moldavska lze považovat za bezpečnou. Bezpečnostní situace v zemi je stabilní bez žádných bezpečnostních excesů. Pobyt na území Podněstří, kde neplatí mezinárodní právo, lze považovat za lehce rizikový. Naše návštěva byla navíc okořeněna zprávami tajných služeb, že 28. února 2024 na plánovaném sjezdu všech poslanců požádá Podněstří o připojení k Ruské federaci. K tomu sice nakonec nedošlo, nicméně Podněstří požádalo o pomoc Ruskou federaci proti hospodářskému útlaku ze strany Moldavska (o několik dní později totéž učinila i proruská autonomní oblast Gagauzie, která je však pod kontrolou Kišiněva). Následující den, 29. února 2024, se ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu o Podněstří nezmínil jediným slovem, z čehož jsme usoudili, že nám nic nehrozí. To nám potvrdil i moldavský zdroj informací z Kišiněva. Nicméně 14 dní po naší návštěvě Tiraspolu nastal výbuch vrtulníku na zdejší vojenské základně. Mělo se jednat o útok ukrajinského dronu, nicméně video z výbuchu stroje ukazuje, že se jednalo o podvrh. 

Mapa Moldavska a Podněstří (zdroj: Česká televize)

Do Moldavska jsem se vydal již potřetí. Poprvé jsem do této země zavítal v roce 2021, čtyři měsíce před vypuknutím války. Druhou návštěvu jsem podnikl v roce 2023, z níž vyšel obsáhlý cestopis zde.

Cesta do Moldavska je z České republiky velmi dlouhá. Devět členů výpravy se vydalo vlakem z Břeclavi do Budapešti, odkud cestovali nočním rychlíkem „Corona“ do Brašova. V Brašově se přidávám k výpravě jako desátý člen. Nicméně tři členové se následně oddělují a vyráží do Plojesti na návštěvu zdejší MHD a odlovu nejspíše poslední Karosy B931 v pravidelném provozu na světě, zatímco zbytek výpravy zůstává v Brašově a věnuje čas svezení lanovkou nad město a prohlídce centra města, které překvapilo svým příjemným vzhledem.

Směr Moldavsko

Celá výprava se večer potkává v București na hlavním nádraží Nord, odkud odjíždí mezistátní rychlík „Prietenia“ spojujíci Bukurešť a Kišiněv, hlavní město Moldavska. Souprava je tvořena pěti velkými „stodolami“, které vystavují Moldavské železnice CFM. Ty doplňují tři vozy k sezení rumunských železnic CFR, které se odpojují v Iași před státními hranicemi. 

Stanice Bucuresti-Nord. Souprava rychlíku "Prietenia" je připravena k odjezdu.

 

Atmosféra sovětských železnic na nástupišti před odjezdem vlaku.

Jízdenky na rychlík Prietenia se předem dají zakoupit na e-shopu rumunských železnic CFR i moldavských železnic CFM. Pro tuto cestu jsem využil e-shop CFM. Při nástupu do vozu předložíte průvodci pas jako u všech ostatních postsovětských železnic, více není potřeba. Pokud si ráno řeknete o jízdenku, dostanete ručně psanou mezinárodní jízdenku CFM, která je ve 21. století skutečně stylovým suvenýrem.

Sešitek s ručně vypsanými mezinárodními jízdními doklady. Obsahuje zvlášť jízdenku a rezervaci. Opravdu je rok 2024?

Večer trávíme v barovém oddíle, kde jsme vykoupili všechny piva Chisinau a Velkopopovický kozel, který se vaří v Moldavsku. Ačkoliv jsme velmi hluční a občas i zpíváme, je nám naše chování tolerováno díky vysokým tržbám. Pivo vás vyjde na 10 rumunských leu (více než 50 Kč), v moldavských Lei vychází cena o trochu lépe. Takové tržby zde zajisté dlouho neměli. Pozdě večer odcházíme spát. Uprostřed noci nás budí pasová kontrola v rumunské pohraniční stanici Ungheni Prut. Rumunský celník vybírá pasy, které později vrací. Prohlídka zavazadel se nekoná. Na moldavské straně přichází mladá příslušnice a opět vybírá pasy. Následně přichází mnohem starší příslušnice, Ruska, a požaduje prohlídku zavazadel a prostorů pod spodními lehátky. Následně jsou nám vráceny pasy se vstupními razítky a vozy jsou pomocí staniční zálohy v podobě normálněrozchodné lokomotivy ČME3 převezeny ke zvedákům na výměnu podvozků, přičemž cestující zůstávají ve vozech.

Vše zde probíhá stejně jako za časů Sovětských železnic. Nádražáci běhají kolem vozů a mění podvozky z normálního rozchodu na široký rozchod. Po jejich výměně jsou skříně vozů spuštěny dolů a jsou odvezeny druhou staniční zálohou v podobě lokomotivy ČME3, tentokrát širokorozchodné. Do čela vlaku nastoupí moderní lokomotiva řady TE33AC, která doveze soupravu do konečné stanice Kišiněv.

Výměna podvozků ve stanici Ungheni.

Ráno přijíždíme s mírným náskokem do Kišiněva. Po změně jízdního řádu v prosinci 2023 byla jízdní doba mezi stanicemi Ungheni a Kišiněv prodloužena o půl hodiny z důvodu špatného stavu trati. Venku panuje naprosto depresivní počasí, které se k této sovětské metropoli dokonale hodí. Lokomotiva okamžitě odstupuje od soupravy, pro posun se soupravou přijíždí staniční záloha v podobě lokomotivy ČME3-4167.

Staniční záloha ČME3-4167 posunuje ve stanici Kišiněv.

V kavárně ve stanici si dáváme snídani, v poněkud ukrytém bankomatu ve výpravní budově vybíráme hotovost. Následně zahltíme paní pokladní nákupem většího množství jízdních dokladů pro deset lidí. Jednak jízdenky Kišiněv – Bukurešť, dále na dnešní večer jízdenky Kišiněv – Balti. Pokladní nám telefonicky také zjistila, že osobní vlak Balti – Rogojeni stále jezdí. Tato informace se nám bude za pár hodin hodit.

Po vyřízení všech formalit se skupina rozdělila na tři části a rozprchla se různými směry. Jedna skupina vyrazila okamžitě na lov trolejbusů Škoda 14Tr, další skupina se vydala do hospody, na kolotoče a šlapadla, kde pokračovala v konzumaci alkoholických nápojů. Třetí skupina se nejprve odebrala na severní lávku na nádraží, aby vyfotila příjezd rychlíku z Kyjeva. 

Lokomotiva TE33AC-0012 přiváží do Kišiněva rychlík z Kyjeva.

Následně vyrážím na lov trolejbusů Škoda 14Tr, v centru se potkávám s první skupinou a pokračujeme v šotu. Navštívili jsme i místní tržiště a dali si na hlavním náměstí oběd v příjemné restauraci.

Trolejbusy Škoda 14TrDT/6M v ulicích Kišiněva. Vozy byly vyrobeny v roce 2004.

Kišiněvská tržnice.

Před 17. hodinou se vracíme k nádraží. Z lávky fotíme odjezd rychlíku „Prietenia“ do Bucuresti, následně na náš vlak nastupuje lokomotiva TE33AC-012. Odjíždíme z Kišiněva v 17:32. Máme místa v oddílových vozech „kupejnyj“, vůz "plackartnyj" je v soupravě řazen pouze jeden, kompletně vyprodán.

Vlak vyráží za rychlíkem „Prietenia“ s půlhodinovým odstupem, přičemž do stanice Ungheni cesta trvá tři hodiny. Kousek před Ungheni křižujeme osobní vlak Iasi-Socola – Chisinau, který byl tvořen modernizovanou motorovou jednotkou D1M s přípřežní lokomotivou ČME3. V Ungheni má náš rychlík dlouhou pauzu 40 minut. Ta slouží pro objetí lokomotivy (koná se úvrať), ale také pro přestup cestujících z osobního vlaku z Rumunska.

Krátce před jedenáctou večerní vysedáme na stanici Balti-Oraš. Tmavými ulicemi míříme do města na hotel a spát.

Někteří z členů výpravy si ale spánku příliš neužijí. Ve tři hodiny ráno zvoní budík, tři největší odborníci na projíždění tratí vstávají. Ve 3:20 před hotel přijíždí taxi, kterým odjíždíme směr stanice Rogojeni.  Zde nocuje souprava osobního vlaku ve složení ČME3 a dva vozy typu „plackartnyj“. Vlak každý večer vyjíždí ze stanice Balti-Slobozia do stanice Rogojeni, aby se brzy ráno vrátil zpět. Jedná se o vůbec poslední osobní vlak v severním Moldavsku, který je stále v provozu (druhý osobní vlak Balti-Slobozia - Ocnita byl zrušen 19.01.2024). Vlak dává práci rovnou pěti železničářům: dva průvodci vozů, průvodčí prodávající lístky, strojvedoucí a pomocník strojvedoucího. Ti všichni nocují v „plackartách“. Trať z Balti dále pokračuje za Rogojeni až do Rybnice na území separatistické autonomní oblasti Podněstří, osobní vlak však končí zde uprostřed ničeho.

Lokomotiva ČME3-2385 nocuje se soupravou osobního vlaku ve stanici Rogojeni.

Krátce před odjezdem vlaku se ve stanici rozsvěcují světla, což nás z fotografických důvodů velmi naštvalo. Ve 4:58 se souprava dává do pohybu. Vlak je úplně prázdný, teprve v prvním větším městě Ghindesti začínají přistupovat první cestující. Větší nástup nastává v okresním městě Florești, kam přijíždíme po hodině jízdy (taxíkem jsme tuto vzdálenost překonali za 20 minut). Z Florești do Balti je to další hodina, vlak však ujede mnohem delší vzdálenost. Po příjezdu do stanice Balti-Slobozia chci pořídit snímek soupravy, nicméně lokomotiva odstupuje od soupravy prakticky ihned po zastavení, a tak zaznamenávám pouze posunující lokomotivu. Vracíme se trolejbusem do hotelu na snídani a přidáváme se ke zbytku výpravy.  

Lokomotiva ČME3-2385 ihned po příjezdu do stanice Balti-Slobozia odstupuje od soupravy a míří do depa.

Dne 7. července 2023 se podařilo zachytit soupravu osobního vlaku do Rogojeni ve stanici Balti-Slobozia v čele s lokomotivou ČME3-4507.

Nyní si dáme od cestování po železnici pauzu a přesuneme se do světa maršrutrek. Zhruba v 10 hodin jsme vyrazili směrem k autobusovému nádraží, kde jsme měli v plánu chytit maršrutku v 10:50 směr Rybnica. To se však nepodaří, maršrutka odjela dříve. Nicméně bylo nám telefonicky dohodnuto u maršrutkáře Sergeje, který odjíždí ve 13:50, že nám bude držet deset míst k sezení. Tři hodiny v Balti tráví skupina ve zdejším minipivovaru. Výjimkou jsem pouze já, vyrážím na předměstí města s typickou sovětskou atmosférou, abych se svezl a nafotil jediný zdejší trolejbus Škoda 14Tr české výroby.

Trolejbus Škoda 14Tr13/6M byl zachycen na předměstí Balti. Jedná se o jediný kus značky Škoda v tomto městě.

Míříme do Podněstří

Po 13. hodině se všichni scházíme na autobusovém nádraží u maršrutky do Rybnice. Cesta trvá přes tři hodiny. Pauza 20 minut proběhne na autobusovém nádraží ve Florești. 

Maršrutka z Balti do Rybnice.

Uháníme moldavským chudým venkovem k řece Dněstr. Projíždíme kolem moldavského kontrolního bodu, přejíždíme Dněstr a zastavujeme na podněsterské celnici. Zde je nutno pod dohledem podněsterských ozbrojených sil vystoupit z maršrutky a s pasem dojít k okýnku provést registraci. Příslušníci se ptají na délku pobytu a adresu rezerovovaného ubytování. Následně dostane každý z nás vstupní vízum do této neexistující země. Vše proběhlo naprosto bez problémů, bez žádného výslechu, prohlídky zavazadel či úplatků.

Maršrutkář Sergej nám nabídl odvoz až do centra Rybnice a poradil, kde si vyměnit peníze ve směnárně. Zároveň nám i zjistil odjezd poslední maršrutky do Tiraspolu. Za tyto cenné služby jsme jej odměnili dýškem zhruba 120 Lei. Vysedáme na hlavním náměstí, kterému dominuje vysoká socha Vladimira Iljiče Lenina. V nedalekém obchodním domě Sheriff měníme Eura a moldavské Lei na zdejší neexistující měnu, Podněsterský rubl. Tato ve světě neuznávaná měna vychází přepočítaným kurzem na 1,49 Kč za 1 PRB.

Pomník Vladimira Iljiče Lenina, Rybnica.

Po chvíli strávené u Lenina se vydáváme pěšky na autobusové nádraží. Po lávce přechozíme zdejší rozlehlou železniční stanici. Z Balti sem zajíždí nákladní vlaky v režii moldavských železnic CFM, které obsluhují zdejší velké železárny. Pro místní posun zde mají podněsterci tři funkční lokomotivy ČME3. V 18:30 odjíždí poslední maršrutka na Tiraspol. Jízdné stojí 98,50 rublů, délka cesty je dvě hodiny. Na autobusovém nádraží stojí jeden příslušník ozbrojených sil, který po našem příchodu odchází. Že by kontrola z celnice, že skutečně odjedeme do Tiraspolu?

Rozsáhlé kolejiště ve stanici Rybnica.

V půl deváté večer přijíždíme do Tiraspolu. Necháme se vysadit kousek od centra a míříme pěšky k Park hotelu, k jednomu z několika málo nóbl hotelů ve městě. Cena dvoulůžkového pokoje na noc za osobu činí pouhých 400 rublů. V budově hotelu se nachází gruzínská restaurace pro vyšší společnost, nicméně nás západní turisty okamžitě vítají. Vzhledem k velmi nízkým cenám to můžeme pořádně roztočit. Obsluhuje nás slečna Katalyna.

Následující den trávíme v Tiraspolu rozdělení opět do několika skupin. Naše tříčlenná skupina se před dévátou ranní vydává na hlavní náměstí v Tiraspolu. Zde zjišťujeme, že přes hlavní náměstí kolem „Lenina“ nejezdí žádné trolejbusy. Přesouváme se přes místní tržiště k další trolejbusové trati. Zde jsme již úspěšní a nasedáme do prvního sovětského trolejbusu ZiU, který přijíždí. Po pořízení několika fotografií v Tiraspolu vyrážíme meziměstskou linkou č. 19 do sousedního města Bendery. Zde jezdí znatelně více trolejbusů ZiU než v Tiraspolu, radost pohledět. Navštěvujeme zdejší sovětskou jídelnu, ve které se budete cítit díky dekoracím jako za dob Sovětského svazu. V zadní části jídelny probíhalo zrovna nějaké zasedání. Návštěvníci jídelny to nejspíš berou opravdu vážně. V bance naproti se mi podaří zakoupit sběratelskou sadu unikátních kompozitních mincí, kterými se zde dříve platilo. Cena sady činí 119 rublů. V Tiraspolu k dostání nebyly.

 

Trolejbusy v ulicích Tiraspolu a Benderů.

Kromě trolejbusů jsme také navštívili nejvýznamnější pamětihodnosti Tiraspolu, které nás přenáší do dob Sovětského svazu. Po úspěšném dni to večer opět roztáčíme v gruzínské restauraci, opět s obsluhou slečny Katalyny.

Sovětská jídelna v Benderách.

Pomník Vladimira Iljiče Lenina před Podněsterským nejvyšším sovětem v Tiraspolu

První ve vesmíru - Gagarin.

Stíhačka MIG-19 na pomníku k poctě sovětským letcům. Zbudován byl v roce 1975.

Tiraspolský sovět.

Za rodinu! Pomník k připomínce válečného konfliktu v Moldavsku z roku 1992.

Opouštíme Podněstří

Přišel čas opustit Podněstří a přesunout se opět do „existujícího světa“. Pro přesun do Kišiněva volíme poněkud netradiční způsob dopravy. Již ve 3:45 odjíždí naše desetičlenná výprava dvěma taxíky od hotelu k hraničnímu přechodu do moldavské části Benderů, přičemž cena za jeden vůz byla pouhých 100 rublů. Následně se podrobujeme výstupní kontrole podněsterských bezpečnostních sil, opět zcela bez problému. Naše velká skupina však zaujala moldavského příslušníka hlídkujícího na moldavském území. Ten si prohlíží pasy, přičemž u jednoho pasu se mu nepozdávají stará ukrajinská razítka. Po krátkém telefonátu nás však pouští bez problému dál.

Kráčíme temnými ulicemi moldavského předměstí k vlakové zastávce Benderi-3. Zastávka se nachází v kolejišti stanice Bender-2. Ta je rozdělena mezi Moldavsko a Podněstří, přičemž vlaky do Kišiněva odjíždí již z moldavského území. Celá stanice je řízena výpravčím v podněsterské části stanice. Na zastávce stojí nastartovaný „Ganz“, jednotka řady D1, do Kišiněva. Tato poslední provozní jednotka své řady v Moldavsku byla v prosinci 2023 odstavena, nicméně na začátku února 2024 byla opět vrácena do provozu, zkrácená o jeden vložený vůz. Interiér vlaku je čistý a uklizený, je i mírně zatopeno. Všude kolem je téměř úplná tma, pouze okna vlaku a měsíc osvětlují celý prostor.

Motorová jednotka "Ganz" s čelním vozem D1-798-1 je připravena k odjezdu ze zastávky Benderi-3.

V 5:05 se vlak dává do pohybu, přičemž cesta do Kišiněva trvá dlouhé dvě hodiny. Marštutka tuto vzdálenost ujede za hodinu. Vlak se postupně plní lidmi. Díky velmi nízkému jízdnému jsouosobní vlaky využívány jako sociální služba občanům.

Interiér jednotky D1. Takhle se cestovalo v časech Sovětského svazu.

Do Kišiněva přijíždíme v 7:09. Okamžitě míříme na lávku, abychom zachytili odjezd jednotky do depa. Poté se bohužel na nádraží nic zajímavého neděje. V 8:44 přijíždí „Prietenia“ z Bukurešti, která příliš nevzbuzuje naši pozornost.

Motorová jednotka "Ganz" s čelním vozem D1-708-3 zachycena z lávky v železniční stanici Chisinau. Vpravo přijel osobní vlak z Ungheni s lokomotivou TE33AC v čele.

Po snídani v nóbl podniku v nedalekém obchodním domě vyrážíme trolejbusem na předměstí, kde se v areálu bývalého výstaviště Expo nachází socha Vladimira Iljiče Lenina. Tak byla původně instalována před parlamentem bývalé Moldavské sovětské socialistické republiky.

Soudruh Lenin se právě podrobuje přeměření.

Symbolicky u sochy Lenina se loučím s ostatními přítomnými členy skupiny a mířím objednaným taxi na kišiněvské letiště. Pro objednání taxi ve městě je ideální aplikace Yandex go. Platba je možná pomocí platební karty i v hotovosti. Cena cesty z města na letiště byla necelých 150 Lei nejluxusnějším typem vozu. Na letiště přijíždím zhruba hodinu před odletem. Pět minut před čtvrtou odpoledne odlétám spojem společnosti Austrian do Vídně. Tato linka létá každý den, nicméně ceny jsou velmi vysoké. Pro můj termín letu se mi podařilo sehnat letenku za 62,80 EUR. Běžně se ceny pro tuto relaci pohybují v řádu stovek EUR. Žádná nízkonákladovka během března do Moldavska nelétala.

A jak cestoval zbytek skupiny? Odpoledne nastoupili opět do rychlíku „Prietenia“ a vyrazili do Bukurešti. Některé příliš pařící cestující v barovém oddílu potrápilo více než hodinu a půl dlouhé uzamčení toalet během výměny podvozků a pasové kontroly ve stanici Ungheni. Situaci nezachránili ani prázdné láhve. Všichni však prošli úspěšně pasovou kontrolou. Návrat do České republiky proběhl po stejné trase, z Bukurešti do Brašova, následně nočním rychlíkem „Corona“ do Budapešti a nejbližším Metropolitanem na naše území. Zatímco já jsem již byl v práci, kolegové dorazili domů o dva dny později.

Text a foto: Petr Jetelina 2024