Vlakem po Švýcarsku, 2. část: Rigi, Pilatus, Rhétská dráha [2021]

Pokračujeme v naší cestě po Švýcarsku z roku 2021, kterou jsme zahájili v prvním díle. V něm jsme navštívili Rýnské vodopády, Zürich, hlavní město Bern, Zermatt a vyjeli jsme do nejvýše položené železniční stanice v Evropě Jungfraujoch. V druhém díle železniční rekordmany neopustíme, pojďme se na ně podívat.

 

Neděle 14. 6. 2022

Pokračujeme v poznávání horských železnic. Navštívíme nejstarší horskou železnici v Evropě Rigibahn a nejstrmější železnici na světě Pilatusbahn. Obě se nacházejí v blízkosti města Luzern.

Rigibahn zahrnuje dvě dříve nezávislé ozubnicové železnice, a to z Vitznau na vrchol Rigi Kulm a z Arth – Goldaou na Rigi Kulm. První z těchto drah byla otevřena již v roce 1871 jako první horská ozubnicová železnice v Evropě a druhá nejstarší na světě (první horská železnice na světě vede na Mt. Washington v USA).

Na návštěvu zubačky na Rigi využíváme parníku po Luzernském jezeře do dolní stanice Vitznau. Pro držitele jízdenky Interrail je poskytnuta sleva 50% z jízdného v ceně 36 franků, při zakoupení balíčku s parníkem je výsledná cena 50 franků. Parník odjíždí z přístavu v Luzernu v 9:12 jako spoj č. BAT 7. Je nasazena loď URI z roku 1901, která je dodnes v aktivní službě. V 10:09 vystupujeme v přístavu Vitznau, kde je zajištěn přestup na ozubnicovou železnici na vrchol Rigi.

Parník URI z roku 1901.

Stanice Vitznau.

Na náš spoj je nasazena historická souprava s vozem Bhe 2/4 I z roku 1937. Z přístavu Vitznau (435 m.n.m.) až do vrcholové stanice Rigi Kulm (1752 m.n.m.) vlak stoupá ve sklonu až 250‰. Jízda je skutečným zážitkem. Ve stanici Rigi Staffel se připojuje druhá trať od Arth - Goldau, k vrcholu obě tratě pokračují souběžně. Po půl hodině jízdy zastavujeme ve vrcholové stanici Rigi Kulm. Z vrcholu Rigi je dechberoucí výhled do všech světových stran.

Pohled z vrcholu Rigi. Pod námi se rozprostírá Luzernské jezero a masiv Pilatus, který rovněž navštívíme.

Na trati jsou nasazeny soupravy BDhe 2/4 z 50. a 60. let minulého století. Na trati do Vitznau v červené barvě, do Arth-Goldau v modré barvě. K tomu jsou na trati do Vitznau nasazovány historické červené vozy, některé s datem výroby 1937. Při výjimečných příležitostech je pak nasazena parní lokomotiva, která zde sloužila do elektrizace trati v roce 1937. Nicméně v roce 2022 jsou na trať postupně dodávány nové soupravy Stadler, které mají za úkol historický vozový park v budoucnu plně nahradit.

Historická souprava pod vrcholem Rigi.

Přijíždí jednotka BDhe 2/4 po druhé trati z Arth-Goldau. Horní trať směřuje to Vitznau.

Konečná stanice Arth-Goldau.

Z vrcholu Rigi Kulm klesáme do stanice Arth – Goldau a osobním vlakem se vracíme zpět do Luzernu podél Luzernského jezera. V supermarketu v dolní stanici kupujeme něco teplého do žaludku, jelikož nás čeká přesun na druhou horskou železnici tohoto dne. Během cesty do Luzernu jsme odchyceni revizory SBB, kteří naše Interraily kontrolují velmi pečlivě, včetně dokladů totožnosti. Nicméně naše jízdní doklady jsou zcela v pořádku a tak odcházejí s nepořízenou.

Po příjezdu do Luzernu přesedáme na úzkorozchodný vlak společnosti Zentralbahn a směřujeme do stanice Alpnachstad. Zde se totiž nachází dolní stanice druhé horské železnice, Pilatusbahn.

Vozy Pilatusbahn v dolní stanici Alpnachstad.

Pilatusbahn je nejstrmější železnicí na světě. Sklon dosahuje až neuvěřitelných 480 ‰ (nejstrmější železnice v ČR dosahuje pouze 58 ‰). Byla otevřena v roce 1899, v roce 1937 byla elektrizována soustavou 1500 V stejnosměrných. Z tohoto roku pochází také většina vozů typu Bhe 1/2, které zde dodnes jezdí (vyjma dvou kusů z let 1954 a 1967). Vzhledem k velké strmosti tratě je zde použita tzv. Locherova ozubnice, kdy ozubená kola vozu jsou uložena vodorovně z boku ozubnice (běžné je svislé uložení ozubených kol). Tento systém se nikde jinde na světě nevyskytuje. V roce 2021 byl vyroben první moderní vůz od firmy Stadler. Tyto vozy postupně nahradí všechny letité vozy z roku 1937. Provoz tratě není celoroční, vlaky zpravidla jezdí od jara do podzimu. V roce 2021 však pandemie Covidu posunula zahájení provozu až na 6. června, týden před naším příjezdem.

Na odjezd spoje z dolní stanice Alpnachstad (440 m.n.m.) na Pilatus (2073 m.n.m.) čeká v dolní stanici minimum lidí. Kupujeme jízdenku za 36 franků se slevou 50% na Interrail. Po nástupu cestujících se vůz vydává rozvážnou rychlostí 12 km/h směrem vzhůru. Následuje nás nákladní vůz se stavebním materiálem, za ním pak ještě jeden osobní vůz. Postupně stoupáme pásem horských lesů vzhůru až do mezilehlé stanice Aemsigen, kde probíhá křižování vlaků z dolní a horní stanice

Křižování ve stanici Aemsingen.

Za stanicí vlak opouští pás lesů a začíná vysokohorská krajina s holými skalisky. Právě zde se odkrývají dech beroucí výhledy, nejen na Luzernské jezero. Projíždíme i několik lavinových galerií. Po 40 minutách jízdy přijíždíme do vrcholové stanice Pilatus (2073 m.n.m.). Nad stanicí se nachází vrcholy hor Esel (2118 m.n.m.) a Oberhaupt (2070 m.n.m.), kam se vydáváme. Bohužel více možností k procházce zde není, turistické cesty jsou stále uzavřeny a otevírají se až v létě.

Horská krajina.

Vůz ukrajuje poslední metry před vrcholovou stanicí Pilatus Kulm.

Vrcholová stanice ozubnicové železnice (zprava) a lanovky (zleva).

Po hodině strávené na vrcholu přišel čas se vydat dolů posledním spojem v 17:00. Po příjezdu do Luzernu si zajistíme večeři a poté se ještě vydáme na krátkou večerní vycházku do centra města.

Večerní Luzern.

 

Pondělí 15. 6. 2021

Čeká nás poslední den ve Švýcarsku, který jsme věnovali návštěvě rétorománského kantonu Graubünden a projížďce s Rhétskou dráhou. Její celá síť má úzký rozchod 1000 mm.

Kolem osmé ranní vyrážíme patrovou soupravou IC2000 z Luzernu směrem na Zürich, nicméně až do něj nedojedeme. Ve stanici Thalwil přestupujeme na vlak Interregio směr Chur. Spojení je pravidelné a přesné (ne jako v ČR), a tak ve tři čtvrtě na deset vystupujeme na nádraží v Churu. Rychle ukládáme zavazadla do skříněk, jelikož v 9:58 odjíždí návazný úzkorozchodný spoj Rhétské dráhy, Interregio směr St. Moriz. Jedeme s ním hodinku do stanice Filisur. Ve vlaku sedí dvě důchodkyně hovořící velmi chraplavou a nelibozvučnou řečí – to bude rétorománština, jeden ze čtyř oficiálních švýcarských jazyků.

Ve stanici Filisur přestupujeme na přípoj směr Davos. Ten je tvořen retro soupravou, která mezi Davosem a Filisurem zajišťuje během turistické sezóny vozbu dvou párů vlaků. V čele vlaku obvykle jezdí „Krokodýl“ řady Ge 6/6 I z roku 1929, dnes je však nahrazen lokomotivou Ge 4/4 I 605 z roku 1953. Vlakem popojedeme do stanice Wiesen kde se nachází nejvyšší viadukt na síti Rhétské dráhy s výškou 84 m. Jeho součástí je i lávka pro pěší.

Retrosouprava v čele s lokomotivou Ge 4/4 I.

Vracíme se osobním vlakem zpět do Filisuru. Nedaleko městečka se nachází jedno z ikonických míst švýcarské železnice, známý Landwasserviadukt. Viadukt (spolu s úsekem Albulské dráhy) byl v roce 2008 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Most byl dokončen v roce 1903, je postaven v oblouku a ve směru do Filisuru přechází rovnou do tunelu. Kolem se nachází několik vyhlídek, ze kterých máte most doslova jako na dlani.

Souprava vlaku Interregio Chur - St. Moriz. Ta je posílena o modrý jídelní vůz a jeden vůz druhé třídy.

Objevuje se i nákladní vlak.

Čas pokročil a vydáváme se zpět na nádraží do Filisuru, odkud se projedeme do Davosu, tentokrát moderní jednotkou Capricorn od Stadleru (se kterými se setkáme v některém z dalších cestopisů ze Švýcarska). V Davosu se zdržíme pouze na nákup, pokračujeme osobním vlakem do stanice Landquart, kde přestoupíme směr Chur. Měli jsme na výběr ze dvou možností – jelikož v úseku Landquart – Chur vedou tratě o obou rozchodech, byla možnost pokračovat normálně rozchodným osobním vlakem nebo úzkorozchodnou klasickou soupravou vlaku IR Scuol–Tarasp – Disentis/Mustér, která jede o 10 minut déle. Vybrali jsme si samozřejmě úzkorozchodnou soupravu.

Běžná podoba klasických souprav na relaci Scuol-Tarasp - Diesentis/Mustér (snímek pořízen v roce 2022).

V Churu vyzvedáváme zavazadla ze skříněk a míříme nejbližším vlakem IC do Zürichu. Zde máme necelé tři hodiny do odjezdu, ale pod vlivem únavy z celého týdne již sedíme jen v McDonaldu nedaleko nádraží.

Ve 21:40 odjíždí noční rychlík NJ 50467 Zürich – Wien (opět s odklonem přes Mnichov), který veze i přímý lůžkový vůz Zürich – Praha. Ten byl po nucené covidové pauze opět zaveden teprve 1. 6. 2021. Obsazenost vozu však byla téměř nulová, kromě nás dvou přistupovala jedna cestující ve stanici Sargans. Cena jízdenky a rezervace lůžka vyšla celkem 1436 Kč na osobu. Lůžkový vůz WLABmz826 od Siemensu je to nejlepší, co České dráhy pro noční dopravu vlastní. Po sprše uleháme na pohodlná lůžka a usínáme. To však ještě netušíme, že tímto naše cesta zdaleka nekončí.

Noční vlak z Zürichu do Vídně je připraven k odjezdu z počáteční stanice. Přímý vůz do Prahy je řazen na konci vlaku.

Úterý 16. 6. 2021

Ještě není ani 7 hodin ráno a budí nás průvodce lůžkového vozu, který nás informuje o aktuální situaci. Náš vlak zastavil v Rakousku pro poruchu lokomotivy, což nám způsobí nemalé komplikace. Lůžkový vůz z Zürichu do Prahy se během cesty dvakrát přepojuje. Poprvé v Salzburgu z NJ 467 Zürich – Wien na EN 463 München – Budapest. Ve stanici Linz se vůz následně přepojí na první ranní EC 330 Linz – Praha, přičemž na přepojení je prostor celých 119 minut. Pro poruchu lokomotivy a našemu pozdnímu příjezdu do Linze se však přepojení neuskuteční.

Do Linze přijíždíme zhruba v 8:15, první EC 330 Linz – Praha odjíždí již v 6:52. Lůžkový vůz bude do Prahy pokračovat až na následujícím EC 332 v 11:54. Průvodce nám balí snídani a posílá nás na regionální expres 3802 Linz – České Budějovice z odjezdem v 9:32 z Linze s příjezdem v 11:57 do Českých Budějovic. V Českých Budějovicích však nastává další problém, jelikož Jižní expres do Prahy odjíždí přesně v době našeho příjezdu, v 11:57. Zde musíme poděkovat českému průvodčímu, který regionální expres přebral v Summerau, a pro nás dva a další tři cestující pozdržel odjezd expresu do Prahy. Přesně se tříhodinovým zpožděním ve 13:57 přijíždíme do Prahy. Vzhledem k časovému rozpadu dalších plánů nasedáme na nejbližší vlak do Brna, do cíle naší cesty. V Brně na hlavním nádraží pak naše týdenní putování po Švýcarsku definitivně končí.

Jelikož nám opět vzniklo zpoždění větší než 120 minut, navíc jsme v lůžkovém voze cestovali pouze část cesty, vznikl nám nárok na vrácení 50% z ceny jízdenky a rezervace. Z částky za osobu 1436 Kč dostává každý z nás zpět předepsaných 718 Kč. K této částce nám pak České dráhy poskytly další odškodnění za 357 Kč za každou rezervaci. Celkem nás cesta Zürich – Praha s cestou v lůžkovém voze do Linze vyšla na pouhých 361 Kč.

Vážení čtenáři, pevně doufám, že se Vám obsáhlý dvoudílný cestopis ze Švýcarska 2021 líbil a budu Vám moci nabídnout co nejdříve další zápisky z cest po Švýcarsku z roku 2022.

 

Text a foto: Petr Jetelina 2021 

 

Vlakem po Švýcarsku, 1. část: Zurich, Bern, Zermatt, Jungfrau [2021]

Vlakem po Švýcarsku, 2. část: Rigi, Pilatus, Rhétská dráha [2021]