Vlakem do jižní Francie [2022]

Na konci srpna 2022 se začal pomalu přibližovat konec platnosti mého tříměsíčního celoevropského Interrailu pro první třídu, který jsem v květnu pořídil s výraznou slevou 50% v rámci 50. výročí této celoevropské jízdenky. Přišel čas ještě někam pořádně vyrazit po Evropě. Volba padla na Francii a Azurové pobřeží, kde se Interrail díky vysokým cenám běžného jízdného rozhodně vyplatí. Navštívil jsem také Monako, jeden z nejmenších evropských států. Cestu si přiblížíme v podobě zápisků z cesty.

Pátek 12. 8. 2022

Vydávám se rovnou z práce na hlavní nádraží v Brně a mířím spojem Regiojet RJ 1035 do Vídně, odsud pak Railjetem do Mnichova, kam přijíždím se zpožděním kolem 23. hodiny.

Sobota 13. 8. 2022

Přesně v 0:01 odjíždí z Mnichova noční spoj ICE 618, kterým mířím do Frankfurtu, kam přijíždíme včas ve 4:39. Následuje přestup do dalšího ICE, které v 5:50 míří až do švýcarského Churu. Vysedám však ještě v Německu kolem půl osmé ve stanici Offenburg, přestupuji do dvojice motorových vozů SNCF směr Strasbourg. V 8:06 vystupuji na území Francie na hlavním nádraží ve Strasbourgu.

Ranní přestup ve Frankfurtu. ICE míří do Švýcarska, Railjet míří do Vídně.

Odebral jsem se k samoobslužným automatům SNCF, které vydávají rezervace i pro držitele jízdenek Interrail. Automat mi sděluje, že přímý spoj do Marseille je zcela vyprodán. Proto přichází plán B. Vlakem TER, který je tvořen klasickou soupravou z vozů Corail a lokomotivy 26000 SNCF, se přesouvám do stanice Mulhouse (Milhúzy), odsud v první třídě TGV Duplex do města Dijon. Zde mě čeká více než hodinové čekání na další vlak TER do Lyonu, opět v klasické soupravě s "Coraily" s lokomotivou 22200 SNCF.

Klasická souprava vlaku TER Strasbourg - Basel ve stanici Mulhouse.

Přestup ve stanici Dijón.

TGV Lyria spojující Paříž se Švýcarskem.

Do Lyonu vlak přijíždí včas. To více než přichází vhod, jelikož na přestup na následující TGV do Marseille mám pouze pár minut. Přijíždí souprava TGV Réseau. Jelikož první třída byla vyprodaná, přidělil mi automat místo v druhé třídě. Vlivem velkého množství cestujících se ve voze téměř nedá dýchat, se zvyšující se rychlostí se však klimatizace nejspíš probouzí k životu. Kolem 19. hodiny večerní vysedám konečně v cíli, v Marseille. Dnešní nocleh se nachází hned naproti nádraží. Na procházku do města už bohužel nezbývají síly.

TGV Réseau v cílové stanici Marseille.

Neděle 14. 8. 2022

Pro tento den nebyla hlášena příliš dobrá předpověď počasí, proto jsem focení u tratě přesunul o den později. Ráno v 7:57 odjíždí z Marseille vlak TER směr Nice Ville, který je tvořen opět klasickou soupravou z vozů Corail a lokomotivy 22000 SNCF.

Klasická souprava vlaku TER Marseille - Nice s lokomotivou BB 22310 SNCF.

Vysedám však ve stanici Toulon a projedu si krátkou odbočku do městečka Hyéres. Na nádraží však není nic zajímavého a tak se vracím zpět do Toulonu. Zde si dávám na náměstí výhodný oběd za pouhých 19 EUR. Po obědě pak nahlédnu kousek za nádraží. Nic zajímavého však nepotkávám, kromě posunující soupravy TGV.

Ve stanici Toulon jsem zachytil dvojici spojených souprav TGV.

V Toulonu usedám opět do klasické soupravy vlaku TER a čeká mě dvouhodinová jízda do dnešního cíle, stanice Nice-Ville. Sedadla první třídy jsou velmi pohodlná a slabé houpání vozů značně uspává.

Klasická souprava s lokomotivou BB 22245 SNCF na konečné stanici Nice-Ville.

Vysedám v Nice a odeberu se do hotelu, který se opět nachází hned před nádražím. Po odpočinku se vydávám na večerní procházku po promenádě. Město je plné života, promenída i ulice jsou plné lidí a hezkých žen.

Pobřežní promenáda v Nice.

Pondělí 15. 8. 2022

Budík mi zvoní velmi brzy, v 6:20 totiž odjíždí vlak směr Marseille. Já s ním ovšem popojedu jen do Cannes, kde přestoupím na osobní vlak, který mě doveze do zastávky Anthéor. Zde se nachází několik míst pro focení u pobřeží.

Při příchodu do vstupní haly však přede mnou stojí nečekaná překážka – turnikety. Jízdenka Interrail sice obsahuje QR kód, který má být určen k průchodu turniketem, ale ve Francii samozřejmě nefunguje. Ukazuji jízdenku nedaleko stojícímu securiťákovi, který mi turniket odmítá otevřít a místo toho mačká nějaký zvonek. Vzhledem k tomu, že vlak za minutu odjíždí, kašlu na něho a na férovku procházím turniketem za jiným cestujícím a rozběhnu se k vlaku, který má již dvě minuty po odjezdu, ale stále stojí u nástupiště.

Do cílové zastávky jsem se nakonec dostal a vydal se pěšky podél pobřeží. Počasí zatím přeje, těším se na hezké záběry. Nicméně během dopoledne se objevují mraky a focení se kapánek komplikuje.

Prvním zachyceným vlakem je noční vlak IC 5771 [Paris Austerlitz – Nice Ville]. Na překonání celé trasy potřebuje spoj více než 12 hodin, nejrychlejšímu spoji TGV stačí pouze poloviční čas 6 hodin. V čele vlaku stanula lokomotiva BB 26050 SNCF, která byla dodána v roce 1991.

Vysokorychlostní jednotka TGV Duplex čísla 289 jako TGV 6801 [Lyon Part Dieu – Nice Ville]. Jednotka byla dodána SNCF v roce 2006 společností GEC Alsthom.

Slunce se mírně otočilo, nicméně objektiv jsem namířil na vlak TER 17479 [Marseille-St-Charles – Nice Ville]. Lokomotiva 22404 byla dodána k SNCF jako předposlední své řady v roce 1986.

Při pochodu k železniční zastávce jsem si ještě počkal na lokomotivu BB 22247 SNCF.

Kolem 11:45 končím s fotografováním a vydávám se na zastávku Le Trayas, ke které mě čekají asi 4 km pochodu v poledním vedru. Následně se přesouvám zpět do Cannes a přes Nice do stanice Monaco – Monte Carlo.

Železnice do Monaka dorazila již v roce 1867. Zprvu vedla po pobřeží, při rozvoji zdejší zástavby a nedostatku stavebních parcel se však přesunula do tunelu, ve kterém se nachází i současná zdejší stanice.

Nová podzemní stanice Monaco-Monte Carlo byla otevřena v roce 1999.

Vycházím z vlakové stanice a jdu směrem dolů k moři. Je znát, že je zde skutečně problém s nedostatkem staveních parcel. Jedna z nových čtvrtí byla vystavěna v moři. Přístaviště je doslova přeplněno loděmi. Udělám si vycházku na kopec ke knížecímu paláci, odkud je hezký výhled do okolí.

Monaco.

Asi po hodince a půl přichází čas vrátit se na nádraží a vydat se dál. Procházím bočními uličkami a proplétám se k železniční stanici. Vlakem se přesouvám směrem do italské pohraniční stanici Ventimiglia. Zde končí všechny francouzské, ale i italské vlaky. Pro cestu přes hranice je nutný přestup. Přímé dálkové vlaky z Itálie do Francie dojezdily s příchodem Covidu na jaře 2020.

Přijíždí Regionální expres z Janova.

Já však nepokračuji elektrickým vlakem dále po pobřeží směrem na Janov, ale po horské lokální trati na sever do města Cuneo (pracovně jsem ho nazval Čunín). Vlak mezi stanicemi Ventimiglia a Cuneo překonává na 98 km převýšení až 1000 m, projíždí nad hlubokými údolími po vysokých mostech a projíždí četnými tunely. Z poloviny své délky vede po území Francie. Více poví mapa níže.

Schéma tratě (zdroj: Wikipedia)

 

Trať je nazývána "ferrovia delle meraviglia", trať zázraků. Také vyhrála hlasování v anketě "I Luoghi del Cuore" (Místa mého srdce), kde získala 75 586 hlasů z celé Itálie. Video z hezkými záběry z tratě lze shlédnout na odkaze zde. Více o samotné trati se lze dočíst na Wikipedii.

Vlak jede rychlostí pouze 30 – 40 km/h, cesta trvá dvě a půl až tři hodiny dle konkrétního spoje. Teprve v polovině hraničního úpatního tunelu mezi stanice Vievola a Limone Piemonte se motorový vůz konečně rozjede vyšší rychlostí. Do Cunea přijíždíme ve 21:19. Ubytování za rozumnou cenu mám 5 minut chůze od železniční stanice.

Stanice Cuneo. Motorový vůz vlevo obstarává vozbu osobních vlaků do Ventimiglie.

Úterý 16. 8. 2022

Hlavní úkol pro úterý byl dostat se z Cunea (Čunína) zpět do České republiky, nejlépe tak, abych stihl ve středu ráno jít do práce. Volba trasy nakonec padla přes Turín do Milana, následně nejdelším železničním tunelem na světě do Zurichu. Odsud pak rakouským Railjetem do Vídně s příjezdem v 0:33.

V půl osmé opouštím Cuneo (Čunín) a směřuji regionálním expresem (RE) do Turína. Na přestup mám vlivem zpoždění jen 18 minut, během této doby však stihnu zdokumentovat pár vlaků. Následně směřuji dalším vlakem RE do Milána. Záměrně se vyhýbám vysokorychlostním vlakům FRECCIAROSSA, do kterých je nutno k Interrailu zakoupit ne příliš levný příplatek 15 EUR v první třídě. V 10:45 přijíždím na hlavní nádražím Milano Centrale.

Přestup v Turíně.

Snažím se kolem nádraží najít nějaký bufet s rychlou pizzou, kupodivu bez úspěchu. Vzdávám to a mířím do stanice metra. Zhruba 10 minut jízdy žlutou linkou od nádraží se nachází hlavní milánské náměstí Piazza del Dumo, na kterém stojí Katedrála Narození Panny Marie.

Katedrála v Miláně.

Krátce po 13:00 přichází čas k odjezdu z Milána. Ačkoliv mezi Milánem a Zurichem jezdí vlaky EC vedené vysokorychlostními jednotkami, já se přesunuji osobním vlakem do první švýcarské pohraniční stanice Chiasso. V mezinárodní přepravě jsou vlaky EC povinně místenkové, ale pro vnitrostátní dopravu na síti SBB není rezervace nutná. Díky tomuto fíglu může člověk ušetřit nemalé peníze, avšak s jistým diskomfortem. Regionální spoj má delší jízdní dobu, navíc odpolední spoj byl velmi plný, a to i v první třídě, kterou jsem cestoval. V Chiassu pak vyčkávám na příjezd dálkového vlaku z Milána, přičemž naskakuje zpoždění 10 minut.

Stanice Chiasso. Jednotky Stadler přijíždí z Zurichu.

O průjezdu nejdelším železničním tunelem na světě informuje i informační systém. Průjezd tunelem zabere zhruba 20 minut.

Bohužel během cesty Švýcarskem zpoždění narůstá až k 25 minutám. Je jasné, že mi vlak do Vídně v Zurichu ujede, což se tedy nakonec stalo. Přesunul jsem se do zákaznického centra nastalou situaci řešit. Noční Nightjet do Vídně byl vzhledem k prázdninám zcela plný, čili o noci alespoň na lehátku jsem si mohl nechat zdát. Pokladní mi ale nabízí možnost dojet Pendolinem z Zurichu do Mnichova, kde mohu přesednout na EN Kálmán Imre jedoucí přes Vídeň do Budapešti. Tohle nouzové spojení mi nakonec zajistilo příjezd do Vídně v 6:34 a následný přestup na Railjet v 7:10 do Brna. Kolem deváté ráno přicházím úspěšně do kanceláře. Cíl je splněn.

Text a foto: Petr Jetelina 2022